S kontraktorem?? Nikdy !!! - náš kiwijob, aneb jak se stát hortikultiristou snadno a rychle....

Ano, nejspíše jste správně odhadli, že tento příspěvek bude o našem zaměstnání na Novém Zélandu. Již dávno předtím, než jsme v letadle tchaj- wanských aerolinek dosedli na půdu Nového Zélandu, bylo nám jasné, že si zde budeme muset sehnat práci, abychom náš výlet zvládli ufinancovat. Plán byl jasný. Chtěli jsme nejprve zkusit využít kontakt, který jsme měli od Peci - tímto ti znovu děkujeme, a to bez ohledu na další řádky :-).. ( kontakt na kontraktora ( pána, co najímá lidi a pak je posílá na různá políčka), s kterým zde byl Péťa velmi spokojený). Zkusil jsem mu zavolat hned první týden, tedy skoro s měsíčním předstihem před očekávaným začátkem. Dovolal jsem se hned na poprvé a příjemný pán mi řekl, že práce bude i s možností ubytování, pokud budeme mít zájem a sdělil mi, ať zavolám za týden, že se jistě domluvíme. Rozloučil se přátelským "Aooj". "Takže skvělé, máme práci", řekli jsme si. Týden uběhl a já jsem zkusil zavolat, bohužel jsem se nemohl dovolat na kontraktorovo telefonní číslo. "No nic namíříme si to směr Hawkes Bay a uvidíme", řekli jsme si. Když nám do kempu v Gisbornu přišel email s potvrzením práce, rozhodli jsme se vydat bez prodlení do oblasti Hastings, kde kontraktor sídlí. Další dva dny, kdy jsme se mu nemohli dovolat a neodpovídal nám na naše SMS jsme poněkud znervózněli. Však on to jednou zvedne. A opravdu, nakonec telefonní hovor přijal v sedm hodin třicet minut ráno a řekl, že je to jasné a ať se mu ozvu po poledni, že to bude zrovna ve městě. Bohužel jsme si asi úplně nerozuměli a jak jsem později zjistil, tak to, že bude ve městě a že mám zavolat po poledni, vůbec neznamená, že on ví, kdo jsme my, ačkoli spolu již tři týdny komunikujeme a už vůbec to neznamená, že se tento den sejdeme.... Trošku nás po poledni seřval, proč mu zase voláme a stále opakoval Tick me, tick me...write me an email.. poněkud rozhněvaně.... A to byl zlomový okamžik. Tehdy nás opravdu namíchl. Zašli jsme tedy následně do kanceláře  Pick Nz (organizace pomáhající zemědělcům hledat pracovní síly a zároveň shromažďující nabídky práce z dané  oblasti) a zaregistrovali se. Pravda dali jsme kontraktorovi ještě poslední šanci a napsali mu další email, jak nám řekl, ačkoli jsme netušili, co je tick me. Na mejl nám ihned odepsal, že se s námi sejde další den kolem desáté dopoledne a ať mu ráno ještě zavoláme. Byl tu další den a já tedy volal, stále se mi však nedařilo dovolat se..... kolem deváté jsme vyrazili ku Hastingsu, s tím že se mu ještě cestou jistě dovoláme. Nakonec jsme se mu již nikdy nedovolali.... Avšak v průběhu této cesty nám zavolala paní Felicity z PICK NZ a sdělila nám, ze má pro nás práci a zda-li bychom byli ochotni přijet druhý den ráno na pohovor do třešňového sadu.  Tam nás přivítala paní Felicity z Pick Nz a manželé Nigel a Jacqueline, velmi příjemní postarší lidé s překrásným domem a okouzlující zahradou, která připomíná botanickou zahradu, či tropický pavilon zahrady zoologické. Později dorazil i mladý hejsek Joseph, syn majitelů sadu a zároveň náš současný domácí. Přijali jsme nabídku práce i výhodného bydlení u mladého Joea (jde o luxusní letní byt 3 plus kk vybavený, dle posledni módy, včetně TV a WiFi). Tento luxusní apartmán sdílíme ještě s dalšími pracanty - hochem Xavierem z Belgie a slečnou Margeaux z Francie.

Začali jsme tedy pracovat na sadu Te Hapua. Nejdříve jsme protrhávali broskve (thinning), které jsou hlavním zdrojem obživy tohoto sadu. Nejde o broskve určené k přímému prodeji, ale o broskve do kompotu, určené pro místní konzervárnu Watties, se sídlem v Hastings. Tato práce není nijak těžká, ani složitá. Během dvou týdnů jsme se vypracovali z počtu dvaceti protrhaných stromů na přibližně dvě stovky protrhaných broskvoní. Smyslem této práce je bezmyšlenkovitě trhat broskve ze stromů a sem tam nějakou tu broskev nechat na větvičce viset, a to vše hlavně rychle. Byla to velmi zajímavá zkušenost, kterou jistě využijeme v našem budoucím profesním i soukromém životě. Po protrhávání jsme se dostali na původně slibovanou a dokonce ještě jednodušší práci - trhání třešní. Byla to velmi příjemná práce. Denně jsme natrhali cca 50-90 kg třešní, vždy záleželo, jak bohaté stromy se právě česaly. Často se při této práci  zpívá a vedou se korektní, avšak často velmi ostré politické, kulturní a jiné diskuze. Jednou jsme se při práci v sadu dostali až ke  srovnávání justičních systémů kontinentální Evropy, Nového Zélandu a Brazílie (čtenáře z oboru mohu uklidnit, že je to všude stejné, zkorumpované... a v Brazílii vůbec nejhorší). Je to tedy ideální příležitost pro poznávání rozdílů mezi jednotlivými kulturami. Trhali jsme si takto idylicky asi dva týdny, než začalo silně pršet. Byl to silný déšť, přesněji třídenní průtrž mračen.Tyto tři dny jsme si krásně odpočinuli od trhání... v dešti se totiž netrhá a v průtrži už vůbec ne. Bohužel jsme zjistili, ze ani po průtrži se trhat již nebude. Déšť byl tak silný, ze zničil celou úrodu třešní, resp. první dvě odrůdy, takže do Vánoc nebudou mít skoro žádné třešně a my práci. Za dvacet tři let, co tu sadaří, se jim nic podobného nestalo.    

Takhle jsme z toho byli smutní !!!

Začali jsme hledat další práci. Do večera jsme měli dvě nabídky na pracovní příležitost v místním horticulturalnim businessu. Protože jsme mohli zůstat v našem bytě za stále stejně výhodných podmínek, zvolili jsme práci na Black cats berry orchard, který je vzdálen sotva čtyři kilometry od našeho bytu. Na tomto sadu, či spíše plantážích, sbíráme od šesté hodiny ranní maliny a malinoostružníky. Maliny se sbírají velmi nepříjemně, je to totiž práce náročná na naše zádové svalstvo (bolí nás záda). O to více jsme ocenili přesun na malinoostružníky a pochopili jeden z důvodů proč pan Boyssen vyšlechtil v USA toto ovoce. Keře jsou vysoké až dva metry a rostou natažené na drátech v dlouhých řadách. Trhání nám jde poměrně od ruky, avšak stále ještě nedosahujeme rychlosti děvčat ze Salomon islands (levná pracovní síla z chudého ostrova, kterou vykořisťují protřelí kiwíci). Myslím však, že zítra, případně pozítří již budeme schopni držet s nimi krok. Spolu s ostrovankami a naší skupinou pracují na plantážích ještě čtyři bekpekeři, paní Martha, která tam sbírá již dvacátou sklizeň (sklízí se jednou ročně), jeden místní hoch a dvě děvčata, spolužačky dcery majitelů.

Paní Julie, která sad vede spolu se svým manželem, je, jak sama o sobě tvrdí, závislá na kofeinu. Denně vypije alespoň deset šálků kávy, což ji, dle našeho názoru, nedělá dobře. Je často velmi zmatená a občas chaotická. Avšak její manžel Tony je klidný pán s dobrými nápady, které však nedostávají prostor k realizaci, což je nejspíše jeden z důvodů, proč jim sad mnoho nevydělává a hodlají dvě třetiny malinoostružníkového sadu příští rok prodat. Zajímavý je také životní příběh Tonyho, narodil se holandskému vojákovi v Indonésii a vdově po jiném vojákovi, které za druhé světové války, kde také padl její první manžel, zemřeli v japonském koncentračním táboře dvě ze čtyř dětí. Po válce se oženila s Tonyho otcem a odjeli do Holandska, kde se jim však, kdo by to řekl, nelíbilo. Protože však měli přátelský vztah s holandským vyslancem na Novém Zélandu, podařilo se jim imigrovat na tento ostrov. Tony se za jeden rok naučil anglicky, vystudoval vysokou školu v Dunedinu (kde také potkal Julii) a poté odjel sám vydělávat na osmnáct let do světa, kde se opět sešel s Julií. Oba se nakonec vrátili do Hawkes Bay, kde založili rodinu, postavili ekologický dům bez jakýchkoli nátěrů a vedou zde svoji, špatně prosperující, malinoostružníkovou firmu. Dalšími členy rodiny jsou: syn, který vystudoval stavební management na fakultě architektury ve Wellingtonu, ten aktuálně podává kotvy lyžařům někde v Kanadě, dále pak dcera, která jachtaří kdesi v oceánu mimo dosah radaru sledovatelného na internetu a dvě velké černé kočky s velmi dobře pěstěnou srstí.

Pokud půjde vše podle současného plánu, zůstaneme s touto neurotickou paní, ostrovankami a kočkami do první půlky ledna a natrháme každý několik tun malinoostružin, samozřejmě určených jak jinak než do konzervy Watties.

Něco málo o Pukeku

Awful boring weather! Buřiny střídají vedřiny, které se mění v mlžení, jež přechází ve spršky deště, ze kterých se stanou další hrozivé slejváky - přesně ty, co zničily letošní úrodu třešní, a nám náš poklidný spokojený pobyt na Te Hapua Orchad. Naštěstí nás Joe, bývalý šéf a pořád ještě současný domácí, chce nadále trpět ve svém bytě (manželka s dětmi odjela na dva měsíce do Brazílie, takže je teď sám a my mu sloužíme jako objekty zkoumání a posmívání, samozřejmě jen v dobrém). Stále nechápu, proč mu přijde tolik směšné, že chodíme do sauny nazí nebo pouze v prostěradlech..

Jelikož jsme již od oběda nezaměstnaní (tj. celých 8 hodin)), jsme poměrně znudění a otrávení šíleným počasím, které je každých dvacet minut úplně jiné, rozhodla jsem se přihodit jeden krátký, ale velice poučný příspěvek o stvoření, které mi zprvu přišlo zajímavé  nevšední, ohromení však po měsíci společného soužití přešlo v částečné znechucení a otrávenost. Ne, Pukeko není nová Péťova přezdívka, i když mají spoustu společného:). Prvně jsme měli tu čest v Bay of Plenty, přesněji ve vesničce Matata, kde jsme tři dny pobývali v kempu u pláže. Pukekovy podobizny byly vystaveny dokonce i na kraji hlavní ulice. Člověk si pak řekne, že ten pták   (nikoliv ztepilý Maor:))bude zřejmě něčím výjimečný, když si vysloužil takovou pozornost a zřejmě se vyskytuje ojediněle, nebo pouze na určitých místech, jako je Matata. (Nezaměňte si to jako já s městečkem Matamata, kde se nachází kulisy Hobitína, Matata má k útulné hobití vesničce dost daleko. Podobá se spíše českým vesnicím s koloniálem, pěknou hasičskou stanicí a smradlavou putykou s bandou nalitých dobrovolných hasičů a samozřejmě s rugbyovým hřištěm, které nesmí nikde chybět.)

Takže, jednou pozdě večer již po setmění jsme přijeli do utichlého kempu se starší paní provozní, která nám ukázala místa ideální pro kempování s naším smraďochem. Dali jsme na její radu a zakempili to na odlehlejším místě s výhledem na rákos s domněním, že budeme mít alespoň pokoj od sousedů z obytných autobusů, kterých tam bylo mraky. Jen my, rákos a šumění oceánu, jak romantické! Ráno však bylo vše úplně jinak. Vzbudilo nás divné skřehotání z obou stran a  šílené vedro, jenž nás donutilo otevřít dvěře a tím pádem i zesílit tyto zvuky, jejichž zdrojem byla poměrně hlučná a vysmátá partička důchodců, parkující přes cestu a jakási modrá slepice s červenýma dlouhýma nohama. Jelikož jsme předtím nic podobného nevěděli, byli jsem ohromeni...další den jsme zjistili, že slepice bydlí v rákosu a má zřejmě rodinku - spatřila jsem něco, co vypadalo jako vypelichané kuře....Ten samý den jsme došli k poznání, že náš opeřený soused není jen jeden s rodinkou, ale zřejmě se zde nachází i další slepičí konkurence, jež se poslední dny našeho pobytu zmnohonásobila....zřejmě jim chutnaly naše zbytky od snídaně, jelikož se okolo auta urojilo asi deset uřvaných modrých slepic, jejichž jméno nám bylo neznámé, trojnásobný počet nemotorných kuřat, neustálé roztržky mezi kohouty (představte si, jak se dvě mrňavé opeřené potvory  začnou "pýřit" a vyjíždět na sebe, vskutku vtipné) a všude samá hovínka....slepice se přestaly ostýchat a začali navštěvovat i jiné obyvatele kempu. Zřejmě jim naše žluklé máslo už moc nevonělo.

S Pukekem jsme se pak shledali ještě několikrát  nebo spíše téměř pořád. Je to totiž wetland bird - nachází se v mokřadech a dost zoufale létá - ale dost krátce, chodí po zemi, kde se i stravuje. Vlastně celkově je tento pták dost tragický, jelikož jsem ho neviděla dělat nic jiného než chodit po civilizovaných místech a téměř škemrat o potravu. Je to takový possum mezi ptáky, jen na rozdíl od vačice chodí jen po kraji silnice, a tudíž je denně nenalézáte rozmašírované uprostřed cest. Pokud nepotkáte Pukeka, potkáte jeho mladé, opuštěné a bojující o život nebo teprve čekající na plnohodnotný slepičí život v modré skořápce. Hnízdí dost nešťastně, na frekventovaných místech, u nás konkrétně v sadu  na zemi uprostřed cesty, takže se nedivte, že je občas najdete v omeletovém stavu - to  když nedáváte pozor, kam šlapete.

Stále přemýšlím nad tím, proč mají novozélanďani za hlavní symbol své země zrovna ptáka Kiwiho. Slepý pták, který se v přírodě vyskytuje jen vzácně a pokud se tedy vyskytuje, tak ho stejně člověk nespatří, jelikož na Zélandu je v noci tma jak v pytli...nikoliv tma jak v Praze. Proč nemají ve znaku modrého Pukeka, když ho člověk potkává na každém kroku a přesto je oproti ptactvu z jiných kontinentů tak výjimečný?

Tento na první pohled "ártikl o ničem" berte jako takové přírodovědecké okénko - nahlédnutí do světa novozélandské fauny. O místním ptactvu by se toho dalo napsat mnoho, přeci jen byl původně Zéland osídlen pouze ptáky, kteří hnízdili na zemi i přes to, že většina z nich byla vynikajícími letci (vyjma hříček přírody, jako jsou již zmiňovaní kiwi a pukeko). To vysvětluje proč i dnes někteří ptáci nerespektují dopravní předpisy a když se rozjíždíte na zelenou, v klidu to do vás nějaký pomatenec čelně napálí (mám na mysli opeřené borce).

V příštím přírodovědeckém okénku se zamyslíme nad smyslem bytí místních vačic tzv. opossumů. Vzhledem k frekvenci aktualizování tohoto bloku (berme ho jako takový internetový občasník), vám nemůžu přesněji potvrdit termín dalšího vydání rubriky "Novozélandská Fauna a Flora z Helčiny perspektívy". S velkou pravděpodobností to bude v podobném nečasu, jenž nás potkal v předešlých dnech - tedy až naprší a uschne!

Návrat ztracených bloggerů aneb Je tu blaze víc než v Praze

Kia ora severní polokoule (popřípadě kia ora i té jižní)!

Vím, už je to téměř měsíc od posledního příspěvku, ale mnozí již ví, že kromě toho, že jsme stále plni nadšení a zážitků, po třech kočovných týdnech jsme se konečně usadili a získali práci bez většího doprošování se (doprošovali jsme se tedy až moc, ale úplně někde jinde, naši zaměstnavatelé si nás vybrali sami, čímž si práce ještě více vážíme:)). I přes to se kaju, za připomínek některých nedočkavců (oprávněných, že jo Domčo ;)) se chytám za hlavu a snažím se tuto dlouhou odmlku napravit. Stalo se toho mnoho - čím však začít?

Tak nejprve bych chtěla poděkovat všem, jež mi popřáli k narozeninám. Popravdě jsem to ani nečekala, tak daleko od domova a bez přátel, člověk si pak ani neuvědomí, že je na tom 11. listopadu něco výjimečného. Kromě toho, že v tomhle časovém posunu jsem pochybovala nad tím, zda je vhodné narozeniny slavit 11. listopadu místního času nebo počkat na půlnoční přechod z 11. na 12., nakonec jsem stejně oba dva "narozeninové dny" strávila česáním třešní a protrháváním broskví a večer jsem neměla ani síly, ani pomyšlení na slavení, natož na přijímání gratulací - tímto se ještě jednou omlouvám a mockrát děkuji! Ale aby to zas nevypadalo, že jsme se na tento významný den vybodli, přikládám důkaz o tom, že mne Péťa na zdejší backpackerovské poměry obdaroval vskutku královsky.

Kromě superčokoládového dortu se šlehačkou a skutečně skvostného kafe, mého de facto prvního šálku po více než měsíci na NZ (s kávou je to tu slabší, krom toho jsme si nepřivezli konvičku, takže jsme odkázáni pouze na rozpustné granule s chutí vzdáleně připomínající kávu, čaj tu mají však výtečný), jsme si dali napůl maxipizzu, která je vyhlášená v celém Hawke's Bay. Byla báječná, nejen díky tomu, že jsem pizzu neměla ani nepamatuji, ale ty ingredience na tom - řeknete si " hmm, capricciosa, nejnudnější pizza každé pizzerky, se kterou se však nikdy nedá nic zkazit, i když podnik nestojí za nic", ale tahle capricciosa neměla obdoby, místo unavených žampionů a oschlých oliv -  portobello, pořádné řecké olivy a feta!! Bohužel jsme tento chod nestihli zdokumentovat, jelikož se po obří pizze zaprášilo během pár minut. Kdybyste měli namířeno na Zéland, v Hawke's Bay si našli práci a nevěděli jste co s vydělanými penězi, rozhodně si zajeďte do italského podniku Pipi's v Havelocku. A pokud byste neměli peníze na pizzu, jelikož jste si zde stále nenašli práci, také si tam  zajeďte, neboť během letní sezóny je o posily nouze - tudíž není překvapením, že se personál podniku skládá převážně z evropských backpackerů.

Trocha rekapitulace neuškodí
Vraťme se však na začátek. Nebo alespoň tam, kde jsme posledně skončili (než jsme se vytratili z dohledu) a kde a čím bychom měli opět začít. Za ten měsíc jsme toho zažili mnoho, projeli jsme celý severovýchod severního ostrova - sopečnou oblast u Rotoruy, Bay of Plenty, kde jsme se prvně spatřily Pukeka a od té doby nás pronásleduje všude, viděli jsme obří neonové kiwi v Te Puke, prvně se vykoupali v oceánů, jako jediní na celé pláži (několik desítek kilometrů dlouhé), neb nám to, že tu stále není léto došlo až poté, co jsme vlezli do vody. Dále jsme se rozhodli pro dobrodružné třídenní putování po východním pobřeží, osídleném převážně maorskými obyvateli (i to však dost řídce), s jednou benzínkou na 300km a starým majákem, ze kterého jsme měli jako "první na světě" sledovat východ slunce, s téměř vysosaným benzínem se nám podařilo dojet do Gisborne v Poverty Bay, města tolik odlišného od zpustlých vesniček na Eastlandu, se slunným pobřežím, surfaři všech věkových kategoríí, rejnoky, jedním pořádně macatým lachtanem a Budgem, přátelským manažerem místního kempu (Tatapouri Motor Camp), od kterého se nám nelehko odjíždělo. A pak tu máme konečně i Hawke's Bay, oblast, jež se nám měla pro následující dva měsíce stát "domovem" a zdrojem pracovních příležitostí. Zprvu jsme si byli až moc jisti, že práci budeme mít hned, jak dorazíme do Hastings. Během pobytu v Gisborne se však naše přehnaná jistota s ubývajícími úsporami na našich kontech a neúspěšným pokusům o dovolání se kontraktorovi, jenž nám o pár týdnů dříve přislíbil práci, začala pomalu vytrácet. Ale nakonec vše dobře dopadlo a jsme tady - v rodinném ovocném sadu Te Hapua Orchade, češeme a baštíme spoustu třešní až nás z toho bolí břicha, následně bojujeme o jedinou kadibudku v okolí a bydlíme tu - teda ne přímo na třešních či pod třešněmi, ale v domku pro hosty se vším všudy...my a párek Frantíků, resp. Francouzka a Belgičan...a zatím ani neválčíme.

V následujících příspěvcích vám vylíčíme naše třešňové peripetie a podíváme se zpátky do minulosti, co jsme vše zažili během objevování severního ostrova. Nebojte se, předchozí souhrn všeho, co jsme projeli a viděli, je pouhým začátkem...

...hned poté, co jsem asi před hodinou dopsala tento pozitivně laděný odstavec se u nás stavil náš sympatický šéfík, aby nám oznámil, že dvoudenní neustavičný déšť, který nám brání v práci, zničil všechny letošní třešně, veškeré odrůdy, které jsme měli česat až do poloviny ledna. To znamená, že už zde pro nás není práce. To je ale ironie, co???! A jsme opět na začátku... Okamžitě jsme volali na Pick NZ (organizace shromažďující informace o nabídkách a poptávkách práce pro majitele sadů a backpackery - přes ní jsme získali práci na třešních). Jelikož má slečna Felicity z Pick NZ dobrý vztah s Jackie, naší již bývalou zaměstnankyní, okamžitě nám poslala kontakty na sbírání borůvek a thinning jablek... Oba sady jsou poměrně blízko od místa, kde bydlíme (prý tu můžeme nadále pobývat, uff)...doufejme, že jedno z toho klapne. Držte nám palce!

Jak jsme koupili smraďocha, který již nezapáchá...

Slíbil jsem Helče, že napíšu něco málo o tom jak jsme pořídili auto a zařídili několik dalších věcí v Aucklandu, protože však máme v této zemi velmi náročný program, nedostal jsem se k tomu dříve než teď, přibližně dva týdny po předmětné koupi. I přes tento mírný časový odstup pevně věřím, že bude vše přesně a barvitě,  ba možná dokonce díky časovému odstupu i komplexněji, popsáno.
Stalo se to jednoho nedělního dopoledne. Ráno, které tomu předcházelo bylo poněkud hektičtější, ale díky dobré informační přípravě (věděli jsme který bus jede na trh aut - car market :-)) a našemu budíku jsme vše v přijatelném zpoždění stihli a dorazili na parkoviště u dostihového závodiště v Ellerslie přibližně půl hodiny po začátku trhu. Bylo tam zaparkováno odhadem sto až sto padesát automobilů a přibližně dvacet skoro vraků. Nejprve jsme si prošli automobily a poté vraky. S naším rozpočtem jsme se pohybovali na hranici mezi oběma skupinami a náš cíl byl vybrat kvalitní, sympatický pojízdný automobil s možností bydlení za přijatelnou cenu. Nejprve nás zaujal hezký automobil za přijatelnou cenu, který patřil místnímu kiwíkovi, který na nás stále pokřikoval že nám dá lepší cenu než má na autě napsanou. Protože čas ubíhal, rozhodli jsme se k nástupu do automobilu a zkušební jízdě. I přes moji nervozitu, kterou způsobilo me prvni řízení na levé straně jsem zaznamenal výrazný rachot celého stroje, nefunkční tachometr (dle prodstávajícího prý pouze náladový), nemožnost otevření zadních dveří zevnitř (kvůli dětem přeci) a několik dalších nedostatků. Rozhodli jsme se tedy, že za v přepočtu 35 tisíc korun tento automobil nekoupíme a podíváme se po jiném, kvalitnějším, s tachometrem..... Přibližně čtyřiceti minutová zkušební projížďka však zmensila nase moznosti, protože v této době dorazili na trh němci, kteří si sice přispali, ale poté brali vše, co mělo postel a záclonky.
Přichází nervozita, zmatenost. Kde vybírat? První nebo třetí řada stojících vozů? Zamířili jsme si to do druhé, kde stáli neupravené vozy (bez zaclonek). A v tom ho vidíme. Silnější pán obchází černou Hondu Odyssey jako by ji ani snad nechtěl prodat. A taky že né. Byl to bratr majitele, který právě spal na zadních sedačkách prodávaného vozu. Ukázal nám motor 2.3 V-Tec, který narozdíl od předchozi verzi  motoru - 2.2 je hospodárnější a celkově prý povedenejší.

To bylo asi tak vse, co o autě věděl a tak vzbudil svého bratra majitele (prý spal, protože jel celé ráno z New Plymouth a následně po prodeji automobilu měl letět do Austrálie, kde pracoval). Následovala projížďka, která se lišila od první tím, že auto umělo řadit, reagovalo na sešlápnutí plynu a fungovala mu většina podstatných přístrojů. Samozřejmě, mělo své mouchy, které byly zjevné - jako lehce snížená výška podvozku, malé škrábance....(na některé jsme přišli až později - velký smrad a nefunkční interiérová světla). Mimochodem, už je umytý a nezapáchá (což zabralo jedno odpoledne a dva přípravky na mytí koberců). Protože se nám zamlouval, rozhodli jsme se, že jej koupíme, avšak nejdřív si pro jistotu necháme udělat service check (hodinová kontrola za cca 140 NZD). Mezitím jsme šli vybrat peníze a připravovali se na následující vyjednávání o ceně v případě menších technických nedostatků. Kontrola však neobjevila nic zásadního, byli jsme ale upozornění, že výška podvozku opravdu není standartní a není vhodná ani do lehčího terénu na novém zélandu, dále ještě nějaké údajně nepodstatné technické drobnosti. Nakonec se nám povedlo srazit cenu velmi tvrdým vyjednáváním o celých 400 NZD (což by mělo pokrýt zvýšení podvozku výměnou tlumičů). Plácli jsme si a zaplatili dalších 60 NZD za další check (jestli neni kradené) a zároveň přepis.

Ačkoli jsme byli lehce zaskočení tím, že teď opravdu máme auto a také tím, že jsme postupně začali zjišťovat různé nedostatky, jsme s touto koupí vcelku spokojeni. Naše relativní spokojenost pramení především ze srovnání s ostatními cestovateli, převážně z česka, s kterými jsme měli možnost se zde setkat a porovnávat naše koupě. Z tohoto porovnání vychází naše zánovní Honda Odyssey, 1999, 2.3 V-Tec, lehce zajetá poměrně solidně (hodnotil se stav a komfort X cena, která byla skoro u všech porovnávaných vozů přibližně stejná). Z tohoto srovnání jsme si zároveň odnesli cenný poznatek, že zánovní automobily 14- 25 let stáří, 190-390 tis. km najeto, ačkoli japonské provenience, stejně mají vždy nějakou tu mouchu.
Držte nám tedy prosím palce, ať ze Smraďocha nic neupadne a ať nám pěkně slouží celý půl rok.

Tak teda ty první dny na Zélandu

Trošku více mi v noci při psaní prvního příspěvku klimbala hlava, takže jsem to musela odložit na ráno. Bohužel však nemám tolik času, jelikož musíme v deset vyklidit pokoj, opustit hostel a vydat se na na cestu. Tak se pokusím býti rychlá a stručná, což v mém případě nikdy nefunguje. (Jo, ohledně naší následujíci cesty. Hladovět nebudem - máme nakoupené zásoby na několik týdnů dopředu, samozřejmě nejlevnější  konzervy typu boloňské špagety či pečené fazole a novozélandský Dobrý hostinec nesmí chybět...Jen tak pro informaci :D)

1. den: Přílet
 Let z Taipei do Aucklandu s přestupem do Brisbane jsme de facto celý prospali - konečně úspěšně! Podařilo se nám totiž na taipeiském letišti prohodit místa v letadle (ono stačilo těm malým číňankám ukázat na téměř dvoumetrového Pižďucha a vše jim bylo jasné), takže jsme druhou část cesty seděli u nouzového východu na začátku poslední části letadla, s velkým prostorem na nohy a výhledem na čínskou letušku, jež seděla při každém manévru přímo naproti nám. Mělo to i tu výhodu, že jsme byli neustále na očích, takže když se potřebovali zbavit například zbytku džusu, dostali jsme ho my a naopak, když jsme potřebovali udat nějaký ten odpadek, okamžitě nastavili pytel.

Jak jsem již psala, let byl tedy poměrně odpočinkový, vzbudila jsem se až nějak k ránu před snídaní a fascinovaně jsem si z okénka prohlížela australskou pevninu, o které jsem věděla jen z televize a učebnic zeměpisu. Úžasné, jak něco tak naprosto vzdáleného a do nedávna neuchopitelného máte najednou jak na dlani. Samozřejmě, že na pevnině nic nebylo, jen hnědý povrch, jenž značil vyprahlou zem a prašné cesty. Jinak žádná civilizace - což mi však přišlo neuvěřitelně senzační. Čím více jsme se přibližovali k Brisbane, tím více houstli lesy (samozřejmě nesměly chybět požáry), vodní plochy a s tím i jakési osady. A pak samozřejmě přišlo na řadu Brisbane, rozsáhlé město plné domečků s bazény a fialových stromů, které jsem viděla i v Aucklandu, ale vzhledem k současnému ročnímu období a aprílovému počasí, zdejší stromy stále postrádají ten správný odstín. (Také je možné, že i australské stromy nebyly zas taková pecka, jen já vše z toho nadměrného nadšení viděla krásné, sluníčkové a krásně barevné).

Jinak jsem se utvrdila v tom, že Australani (včetně novozélanďanů) jsou strašně příjemný národ - bodří stále se usmívající chlapíci a příjemné dámy staršího věku ochotné nám ve všem pomoci. Možná to je opět tím nadměrným nadšením, jsme tu přeci jen pár dní, ale v porovnání s českou náturou je to jak nebe a dudy a jen nás v tom utvrdila jedna Češka, se kterou jsme letěli do Aucklandu, a která u protinožců pravidelně pobývá již šestým rokem a tedy má zkušenosti. Prý nenarazila na nepříjemného novozélanďana či nějakého křiváka, samozřejmě existují výjimky, ale mnohem větší neplechy tu nadělali zástupci jiných národností. Ačkoliv zde mají Češi velice dobrou reputaci a je jich zde opravdu mnoho, najdou se zde i tací, jež zneužívají důvěry místnních i svých krajanů a dokážou své "zaměstnance" pořádně obrat. Jedná se o nějaké dva moravské bratry, před kterými si máme dávat pozor a ...to snad nebude tak těžké.

Přílet do Aucklandu nebyl tak příznivý jako do Brisbane. Důvodem bylo počasí, zataženo, větrno a dešťové sprchy, které tu člověka v určité období přepadávají každou čtvrthodinku, když se poštěstí. Pak ať se mi někdo nediví, že celý den nosím po městě pláštěnku.

Kontroly v Aucklandu proběhli nečekaně rychle, nikde se nás na nic zbytečně nevyptávaly, neměli jsme stan, ani potraviny, o to lépe. Péta ukázal pánovi svoje pohorky, které byly pořádně vyprané a já jsem byla jen tázána, jestli je mám podobné, samozřejmě, že jo - hodila jsem je ze strachu, že na nich něco najdou i do pračky. během půl hodiny jsme byli venku z letiště, chytili si modrý autobus, jak nám paní v budce poradila a jeli přímo do centra, kde nás čekala konečně rovná postel a sprcha. Tím naše strastiplná cesta na druhý konec světa byla u konce a čekaly nás nové zážitky a zařizování. O tom však jindy, neb už musím vyklidit pokoj a naložit veškeré krámy, a že jich je, do auta... a hurá směr Bay of Plenty!!!

Jo a v pátek večír jsme se prvně prošli po jedné z hlavních ulic v Aucklandu, Queens Street, a ze celé tři hodiny jsme nepotkali regulérního kolonizátorského Zélanďana, pár maorských místňáků ano, především v recepci hostelu a poflakující se na ulici...ale celá Queens Street se podobá spíše čínské čtvrti. Později jsme zjistili, že to není jen na této ulici, ale ve všech čtvrtích Aucklandu - čínské potraviny a bistra, střídají indické restaurace, korejské fastfoody či kebaby. Na poště to šéfuje roztomilý Ind a u obsluhy Fish and Chips taky pochybujete, že jsou zdejší. Takže tak to vypadalo i během večerního Aucklandu, mladí Asiati si večer vyšli do ulic, zatímco po Novozélanďanech jako by se zem slehla... to se ale dalo čekat, když Auckland je tzv. branou do této země. A taky nás zaujala jedna zábava místní mládeže, v pátek večer byl otevřený herní obchod s počítačovýma gamesami a konzolemi a byla to taková teenage disco, dokonce i se stroboskopy, holčičky byly v hloučku na jedné straně a kluci na druhé straně obchodu seděli na zemi a pařili na Nintendu...to musíme dostat do ČR!! :)

Tak jsme tady aneb První 4 dny v obráceném režimu

Slíbili jsme, že Vás budeme pravidelně krmit našimi zážitky a novými poznatky, ze země tak vzdálené od naší domoviny, až se nám tomu nechce věřit, že i my jsme se během tak krátké chvíle dostali tak daleko. Ona to chvíle byla sice delší, než jsme si zařídili víza, koupili letenky, přežili léto u diplomky (stále nedokončené) či v denním pracovním procesu s vidinou lepších zítřků a delší dovolené, ale nakonec se léto přehouplo v podzim a (jak je u nás už běžné) najednou jsme si na rychlo museli vyřídit všechny náležitosti (lékaři, mezinárodní řidičák, pojištění, přerušit školu, dát výpověd atd atd atd...). A pak jak když  luskne prstem, stáli jsme na Havlově letišti v půl páté ráno a ještě rozespalí si uvědomili, že už to není "ještě daleko" či "už jen za pár", ale je to teď hned a nejedeme pouze pár týdnu na dovču, nýbrž na půlroční dobrodružnou expedici vzdušnou čarou více jak 18 000 kilometrů vzdálenou. Nyní jsme tady, už čtvrtý den na Zélandu, sedmý den na cestách, stále vyčerpaní, jako by ten zdlouhavý let nikdy neskončil, přesto plní pro nás nevšedních zážitků a očekávání z následujících dnů a měsíců.

Důvodem proč psaní tohoto blogu zahajuji až na konci čtvrtého dne je jeden a to značný - naši rodiče to mohli spatřovat přes skype či v tónech našich hlasů a ochotě vyprávět o předešlých dnech - absolutní únava. Nevím jak Petr, ale já se tu stále potýkám s vyčerpáním, které má na svědomí hned několik faktorů: 1.) dlouhý let, zprvu nepohodlné sezení a nateklé nohy, hukot v uších díky hlučnému motoru i přes špunty do uší a neustálé buzení hlášení v čínštině a čínské angličtině, která byla pro mne zcela totožná s prvním zmíněným jazykem; čtyři přestupy - dva z nich hodinové a dva až dvanáctihodinové, rýma z klimatizace a neskutečné přejídání se převážně čínským jídlem, které během následujících měsíců asi nepozřeme (za to zdejší fish and chips bychom mohli jíst pořád:)), 2.) Jetlag - Díky dlouhému letu a postupné změně času se letadlovému personálu podařilo vyvolat v nás úplný chaos ve vnímání dne a noci, netušila jsem, zda budeme v danou dobu snídat či večeřet - nemalý vliv jsme na tom měli i my, jelikož jsme si nepřeřídili hodinky, zatímco čas na mobilech se přeřídil automaticky, ale především to bylo tím, že i k snídani jsme dostávali čínské nudle či rýži s vepřovým; na Zélandu se to ustálilo, chodíme spát, tak jak máme, a vstáváme vcelku brzo, abychom vše za ten den stihli, ale přesto se potýkáme s modem "půlnoc", jsme unavení, během večera se probíráme nebo naopak zabíráme a v noci zas čile plánujeme harmonogram následujícího dne, 3.) Samozřejmě to dávám za vinu ozónové (jak říká Peťa) "mrtě díře" - po dvou dnech mám úžeh, rudé oči, spálené tváře a uši i přes to, že je neustále pošmourno a zamračeno. Ale brýle si stejně nenasadím, protože přeci nesvítí slunce - Péťa mne pak straší historkami o slepých novozélandských ovečkách. Zajímalo by mne, jak budeme vypadat, až začne pravé léto - vyhlídla jsem si velmi silný opalovák od společnosti "Cancer Society" (nyní chápu volbu názvu značky) 4.) No jo, velký vliv na to mají i nervíčky - představa bydlení v autě a i přes stanovení si cílů naší cesty nejisté zítřky, především však některá radikální rozhodnutí - např. návštěva nedělní burzy aut, výběr a následné rozhodnutí o koupi auta mne docela rozhodily. Sice jsme společně usmlouvali slevu, ale při počítání hotovosti se mi pěkně klepaly ruce, po opuštění burzy již v našem "Smraďochovi" jsme museli zastavit, abych to vydejchala. ALE!!! Péťa mi právě oznámil, že podle našeho průvodce by se naše dovolená měla zítřkem, kdy opouštíme Auckland, změnit v dovolenou v ráji. Tak tomu budu věřit a dokonce se na to těším.:)

Nuže, jak jsme se tu v posledních dnech měli...

1. den: Přílet..... hmmm, asi to nechám do další kapitoly, pardón tedy ;)