Vím, už je to téměř měsíc od posledního příspěvku, ale mnozí již ví, že kromě toho, že jsme stále plni nadšení a zážitků, po třech kočovných týdnech jsme se konečně usadili a získali práci bez většího doprošování se (doprošovali jsme se tedy až moc, ale úplně někde jinde, naši zaměstnavatelé si nás vybrali sami, čímž si práce ještě více vážíme:)). I přes to se kaju, za připomínek některých nedočkavců (oprávněných, že jo Domčo ;)) se chytám za hlavu a snažím se tuto dlouhou odmlku napravit. Stalo se toho mnoho - čím však začít?
Tak nejprve bych chtěla poděkovat všem, jež mi popřáli k narozeninám. Popravdě jsem to ani nečekala, tak daleko od domova a bez přátel, člověk si pak ani neuvědomí, že je na tom 11. listopadu něco výjimečného. Kromě toho, že v tomhle časovém posunu jsem pochybovala nad tím, zda je vhodné narozeniny slavit 11. listopadu místního času nebo počkat na půlnoční přechod z 11. na 12., nakonec jsem stejně oba dva "narozeninové dny" strávila česáním třešní a protrháváním broskví a večer jsem neměla ani síly, ani pomyšlení na slavení, natož na přijímání gratulací - tímto se ještě jednou omlouvám a mockrát děkuji! Ale aby to zas nevypadalo, že jsme se na tento významný den vybodli, přikládám důkaz o tom, že mne Péťa na zdejší backpackerovské poměry obdaroval vskutku královsky.
Kromě superčokoládového dortu se šlehačkou a skutečně skvostného kafe, mého de facto prvního šálku po více než měsíci na NZ (s kávou je to tu slabší, krom toho jsme si nepřivezli konvičku, takže jsme odkázáni pouze na rozpustné granule s chutí vzdáleně připomínající kávu, čaj tu mají však výtečný), jsme si dali napůl maxipizzu, která je vyhlášená v celém Hawke's Bay. Byla báječná, nejen díky tomu, že jsem pizzu neměla ani nepamatuji, ale ty ingredience na tom - řeknete si " hmm, capricciosa, nejnudnější pizza každé pizzerky, se kterou se však nikdy nedá nic zkazit, i když podnik nestojí za nic", ale tahle capricciosa neměla obdoby, místo unavených žampionů a oschlých oliv - portobello, pořádné řecké olivy a feta!! Bohužel jsme tento chod nestihli zdokumentovat, jelikož se po obří pizze zaprášilo během pár minut. Kdybyste měli namířeno na Zéland, v Hawke's Bay si našli práci a nevěděli jste co s vydělanými penězi, rozhodně si zajeďte do italského podniku Pipi's v Havelocku. A pokud byste neměli peníze na pizzu, jelikož jste si zde stále nenašli práci, také si tam zajeďte, neboť během letní sezóny je o posily nouze - tudíž není překvapením, že se personál podniku skládá převážně z evropských backpackerů.
Trocha rekapitulace neuškodí
Vraťme se však na začátek. Nebo alespoň tam, kde jsme posledně skončili (než jsme se vytratili z dohledu) a kde a čím bychom měli opět začít. Za ten měsíc jsme toho zažili mnoho, projeli jsme celý severovýchod severního ostrova - sopečnou oblast u Rotoruy, Bay of Plenty, kde jsme se prvně spatřily Pukeka a od té doby nás pronásleduje všude, viděli jsme obří neonové kiwi v Te Puke, prvně se vykoupali v oceánů, jako jediní na celé pláži (několik desítek kilometrů dlouhé), neb nám to, že tu stále není léto došlo až poté, co jsme vlezli do vody. Dále jsme se rozhodli pro dobrodružné třídenní putování po východním pobřeží, osídleném převážně maorskými obyvateli (i to však dost řídce), s jednou benzínkou na 300km a starým majákem, ze kterého jsme měli jako "první na světě" sledovat východ slunce, s téměř vysosaným benzínem se nám podařilo dojet do Gisborne v Poverty Bay, města tolik odlišného od zpustlých vesniček na Eastlandu, se slunným pobřežím, surfaři všech věkových kategoríí, rejnoky, jedním pořádně macatým lachtanem a Budgem, přátelským manažerem místního kempu (Tatapouri Motor Camp), od kterého se nám nelehko odjíždělo. A pak tu máme konečně i Hawke's Bay, oblast, jež se nám měla pro následující dva měsíce stát "domovem" a zdrojem pracovních příležitostí. Zprvu jsme si byli až moc jisti, že práci budeme mít hned, jak dorazíme do Hastings. Během pobytu v Gisborne se však naše přehnaná jistota s ubývajícími úsporami na našich kontech a neúspěšným pokusům o dovolání se kontraktorovi, jenž nám o pár týdnů dříve přislíbil práci, začala pomalu vytrácet. Ale nakonec vše dobře dopadlo a jsme tady - v rodinném ovocném sadu Te Hapua Orchade, češeme a baštíme spoustu třešní až nás z toho bolí břicha, následně bojujeme o jedinou kadibudku v okolí a bydlíme tu - teda ne přímo na třešních či pod třešněmi, ale v domku pro hosty se vším všudy...my a párek Frantíků, resp. Francouzka a Belgičan...a zatím ani neválčíme.
V následujících příspěvcích vám vylíčíme naše třešňové peripetie a podíváme se zpátky do minulosti, co jsme vše zažili během objevování severního ostrova. Nebojte se, předchozí souhrn všeho, co jsme projeli a viděli, je pouhým začátkem...
...hned poté, co jsem asi před hodinou dopsala tento pozitivně laděný odstavec se u nás stavil náš sympatický šéfík, aby nám oznámil, že dvoudenní neustavičný déšť, který nám brání v práci, zničil všechny letošní třešně, veškeré odrůdy, které jsme měli česat až do poloviny ledna. To znamená, že už zde pro nás není práce. To je ale ironie, co???! A jsme opět na začátku... Okamžitě jsme volali na Pick NZ (organizace shromažďující informace o nabídkách a poptávkách práce pro majitele sadů a backpackery - přes ní jsme získali práci na třešních). Jelikož má slečna Felicity z Pick NZ dobrý vztah s Jackie, naší již bývalou zaměstnankyní, okamžitě nám poslala kontakty na sbírání borůvek a thinning jablek... Oba sady jsou poměrně blízko od místa, kde bydlíme (prý tu můžeme nadále pobývat, uff)...doufejme, že jedno z toho klapne. Držte nám palce!
Žádné komentáře:
Okomentovat