Jelikož jsme již od oběda nezaměstnaní (tj. celých 8 hodin)), jsme poměrně znudění a otrávení šíleným počasím, které je každých dvacet minut úplně jiné, rozhodla jsem se přihodit jeden krátký, ale velice poučný příspěvek o stvoření, které mi zprvu přišlo zajímavé nevšední, ohromení však po měsíci společného soužití přešlo v částečné znechucení a otrávenost. Ne, Pukeko není nová Péťova přezdívka, i když mají spoustu společného:). Prvně jsme měli tu čest v Bay of Plenty, přesněji ve vesničce Matata, kde jsme tři dny pobývali v kempu u pláže. Pukekovy podobizny byly vystaveny dokonce i na kraji hlavní ulice. Člověk si pak řekne, že ten pták (nikoliv ztepilý Maor:))bude zřejmě něčím výjimečný, když si vysloužil takovou pozornost a zřejmě se vyskytuje ojediněle, nebo pouze na určitých místech, jako je Matata. (Nezaměňte si to jako já s městečkem Matamata, kde se nachází kulisy Hobitína, Matata má k útulné hobití vesničce dost daleko. Podobá se spíše českým vesnicím s koloniálem, pěknou hasičskou stanicí a smradlavou putykou s bandou nalitých dobrovolných hasičů a samozřejmě s rugbyovým hřištěm, které nesmí nikde chybět.)
Takže, jednou pozdě večer již po setmění jsme přijeli do utichlého kempu se starší paní provozní, která nám ukázala místa ideální pro kempování s naším smraďochem. Dali jsme na její radu a zakempili to na odlehlejším místě s výhledem na rákos s domněním, že budeme mít alespoň pokoj od sousedů z obytných autobusů, kterých tam bylo mraky. Jen my, rákos a šumění oceánu, jak romantické! Ráno však bylo vše úplně jinak. Vzbudilo nás divné skřehotání z obou stran a šílené vedro, jenž nás donutilo otevřít dvěře a tím pádem i zesílit tyto zvuky, jejichž zdrojem byla poměrně hlučná a vysmátá partička důchodců, parkující přes cestu a jakási modrá slepice s červenýma dlouhýma nohama. Jelikož jsme předtím nic podobného nevěděli, byli jsem ohromeni...další den jsme zjistili, že slepice bydlí v rákosu a má zřejmě rodinku - spatřila jsem něco, co vypadalo jako vypelichané kuře....Ten samý den jsme došli k poznání, že náš opeřený soused není jen jeden s rodinkou, ale zřejmě se zde nachází i další slepičí konkurence, jež se poslední dny našeho pobytu zmnohonásobila....zřejmě jim chutnaly naše zbytky od snídaně, jelikož se okolo auta urojilo asi deset uřvaných modrých slepic, jejichž jméno nám bylo neznámé, trojnásobný počet nemotorných kuřat, neustálé roztržky mezi kohouty (představte si, jak se dvě mrňavé opeřené potvory začnou "pýřit" a vyjíždět na sebe, vskutku vtipné) a všude samá hovínka....slepice se přestaly ostýchat a začali navštěvovat i jiné obyvatele kempu. Zřejmě jim naše žluklé máslo už moc nevonělo.
S Pukekem jsme se pak shledali ještě několikrát nebo spíše téměř pořád. Je to totiž wetland bird - nachází se v mokřadech a dost zoufale létá - ale dost krátce, chodí po zemi, kde se i stravuje. Vlastně celkově je tento pták dost tragický, jelikož jsem ho neviděla dělat nic jiného než chodit po civilizovaných místech a téměř škemrat o potravu. Je to takový possum mezi ptáky, jen na rozdíl od vačice chodí jen po kraji silnice, a tudíž je denně nenalézáte rozmašírované uprostřed cest. Pokud nepotkáte Pukeka, potkáte jeho mladé, opuštěné a bojující o život nebo teprve čekající na plnohodnotný slepičí život v modré skořápce. Hnízdí dost nešťastně, na frekventovaných místech, u nás konkrétně v sadu na zemi uprostřed cesty, takže se nedivte, že je občas najdete v omeletovém stavu - to když nedáváte pozor, kam šlapete.
Stále přemýšlím nad tím, proč mají novozélanďani za hlavní symbol své země zrovna ptáka Kiwiho. Slepý pták, který se v přírodě vyskytuje jen vzácně a pokud se tedy vyskytuje, tak ho stejně člověk nespatří, jelikož na Zélandu je v noci tma jak v pytli...nikoliv tma jak v Praze. Proč nemají ve znaku modrého Pukeka, když ho člověk potkává na každém kroku a přesto je oproti ptactvu z jiných kontinentů tak výjimečný?
Tento na první pohled "ártikl o ničem" berte jako takové přírodovědecké okénko - nahlédnutí do světa novozélandské fauny. O místním ptactvu by se toho dalo napsat mnoho, přeci jen byl původně Zéland osídlen pouze ptáky, kteří hnízdili na zemi i přes to, že většina z nich byla vynikajícími letci (vyjma hříček přírody, jako jsou již zmiňovaní kiwi a pukeko). To vysvětluje proč i dnes někteří ptáci nerespektují dopravní předpisy a když se rozjíždíte na zelenou, v klidu to do vás nějaký pomatenec čelně napálí (mám na mysli opeřené borce).
V příštím přírodovědeckém okénku se zamyslíme nad smyslem bytí místních vačic tzv. opossumů. Vzhledem k frekvenci aktualizování tohoto bloku (berme ho jako takový internetový občasník), vám nemůžu přesněji potvrdit termín dalšího vydání rubriky "Novozélandská Fauna a Flora z Helčiny perspektívy". S velkou pravděpodobností to bude v podobném nečasu, jenž nás potkal v předešlých dnech - tedy až naprší a uschne!
Žádné komentáře:
Okomentovat