Tak jsme tady aneb První 4 dny v obráceném režimu

Slíbili jsme, že Vás budeme pravidelně krmit našimi zážitky a novými poznatky, ze země tak vzdálené od naší domoviny, až se nám tomu nechce věřit, že i my jsme se během tak krátké chvíle dostali tak daleko. Ona to chvíle byla sice delší, než jsme si zařídili víza, koupili letenky, přežili léto u diplomky (stále nedokončené) či v denním pracovním procesu s vidinou lepších zítřků a delší dovolené, ale nakonec se léto přehouplo v podzim a (jak je u nás už běžné) najednou jsme si na rychlo museli vyřídit všechny náležitosti (lékaři, mezinárodní řidičák, pojištění, přerušit školu, dát výpověd atd atd atd...). A pak jak když  luskne prstem, stáli jsme na Havlově letišti v půl páté ráno a ještě rozespalí si uvědomili, že už to není "ještě daleko" či "už jen za pár", ale je to teď hned a nejedeme pouze pár týdnu na dovču, nýbrž na půlroční dobrodružnou expedici vzdušnou čarou více jak 18 000 kilometrů vzdálenou. Nyní jsme tady, už čtvrtý den na Zélandu, sedmý den na cestách, stále vyčerpaní, jako by ten zdlouhavý let nikdy neskončil, přesto plní pro nás nevšedních zážitků a očekávání z následujících dnů a měsíců.

Důvodem proč psaní tohoto blogu zahajuji až na konci čtvrtého dne je jeden a to značný - naši rodiče to mohli spatřovat přes skype či v tónech našich hlasů a ochotě vyprávět o předešlých dnech - absolutní únava. Nevím jak Petr, ale já se tu stále potýkám s vyčerpáním, které má na svědomí hned několik faktorů: 1.) dlouhý let, zprvu nepohodlné sezení a nateklé nohy, hukot v uších díky hlučnému motoru i přes špunty do uší a neustálé buzení hlášení v čínštině a čínské angličtině, která byla pro mne zcela totožná s prvním zmíněným jazykem; čtyři přestupy - dva z nich hodinové a dva až dvanáctihodinové, rýma z klimatizace a neskutečné přejídání se převážně čínským jídlem, které během následujících měsíců asi nepozřeme (za to zdejší fish and chips bychom mohli jíst pořád:)), 2.) Jetlag - Díky dlouhému letu a postupné změně času se letadlovému personálu podařilo vyvolat v nás úplný chaos ve vnímání dne a noci, netušila jsem, zda budeme v danou dobu snídat či večeřet - nemalý vliv jsme na tom měli i my, jelikož jsme si nepřeřídili hodinky, zatímco čas na mobilech se přeřídil automaticky, ale především to bylo tím, že i k snídani jsme dostávali čínské nudle či rýži s vepřovým; na Zélandu se to ustálilo, chodíme spát, tak jak máme, a vstáváme vcelku brzo, abychom vše za ten den stihli, ale přesto se potýkáme s modem "půlnoc", jsme unavení, během večera se probíráme nebo naopak zabíráme a v noci zas čile plánujeme harmonogram následujícího dne, 3.) Samozřejmě to dávám za vinu ozónové (jak říká Peťa) "mrtě díře" - po dvou dnech mám úžeh, rudé oči, spálené tváře a uši i přes to, že je neustále pošmourno a zamračeno. Ale brýle si stejně nenasadím, protože přeci nesvítí slunce - Péťa mne pak straší historkami o slepých novozélandských ovečkách. Zajímalo by mne, jak budeme vypadat, až začne pravé léto - vyhlídla jsem si velmi silný opalovák od společnosti "Cancer Society" (nyní chápu volbu názvu značky) 4.) No jo, velký vliv na to mají i nervíčky - představa bydlení v autě a i přes stanovení si cílů naší cesty nejisté zítřky, především však některá radikální rozhodnutí - např. návštěva nedělní burzy aut, výběr a následné rozhodnutí o koupi auta mne docela rozhodily. Sice jsme společně usmlouvali slevu, ale při počítání hotovosti se mi pěkně klepaly ruce, po opuštění burzy již v našem "Smraďochovi" jsme museli zastavit, abych to vydejchala. ALE!!! Péťa mi právě oznámil, že podle našeho průvodce by se naše dovolená měla zítřkem, kdy opouštíme Auckland, změnit v dovolenou v ráji. Tak tomu budu věřit a dokonce se na to těším.:)

Nuže, jak jsme se tu v posledních dnech měli...

1. den: Přílet..... hmmm, asi to nechám do další kapitoly, pardón tedy ;)