Tak teda ty první dny na Zélandu

Trošku více mi v noci při psaní prvního příspěvku klimbala hlava, takže jsem to musela odložit na ráno. Bohužel však nemám tolik času, jelikož musíme v deset vyklidit pokoj, opustit hostel a vydat se na na cestu. Tak se pokusím býti rychlá a stručná, což v mém případě nikdy nefunguje. (Jo, ohledně naší následujíci cesty. Hladovět nebudem - máme nakoupené zásoby na několik týdnů dopředu, samozřejmě nejlevnější  konzervy typu boloňské špagety či pečené fazole a novozélandský Dobrý hostinec nesmí chybět...Jen tak pro informaci :D)

1. den: Přílet
 Let z Taipei do Aucklandu s přestupem do Brisbane jsme de facto celý prospali - konečně úspěšně! Podařilo se nám totiž na taipeiském letišti prohodit místa v letadle (ono stačilo těm malým číňankám ukázat na téměř dvoumetrového Pižďucha a vše jim bylo jasné), takže jsme druhou část cesty seděli u nouzového východu na začátku poslední části letadla, s velkým prostorem na nohy a výhledem na čínskou letušku, jež seděla při každém manévru přímo naproti nám. Mělo to i tu výhodu, že jsme byli neustále na očích, takže když se potřebovali zbavit například zbytku džusu, dostali jsme ho my a naopak, když jsme potřebovali udat nějaký ten odpadek, okamžitě nastavili pytel.

Jak jsem již psala, let byl tedy poměrně odpočinkový, vzbudila jsem se až nějak k ránu před snídaní a fascinovaně jsem si z okénka prohlížela australskou pevninu, o které jsem věděla jen z televize a učebnic zeměpisu. Úžasné, jak něco tak naprosto vzdáleného a do nedávna neuchopitelného máte najednou jak na dlani. Samozřejmě, že na pevnině nic nebylo, jen hnědý povrch, jenž značil vyprahlou zem a prašné cesty. Jinak žádná civilizace - což mi však přišlo neuvěřitelně senzační. Čím více jsme se přibližovali k Brisbane, tím více houstli lesy (samozřejmě nesměly chybět požáry), vodní plochy a s tím i jakési osady. A pak samozřejmě přišlo na řadu Brisbane, rozsáhlé město plné domečků s bazény a fialových stromů, které jsem viděla i v Aucklandu, ale vzhledem k současnému ročnímu období a aprílovému počasí, zdejší stromy stále postrádají ten správný odstín. (Také je možné, že i australské stromy nebyly zas taková pecka, jen já vše z toho nadměrného nadšení viděla krásné, sluníčkové a krásně barevné).

Jinak jsem se utvrdila v tom, že Australani (včetně novozélanďanů) jsou strašně příjemný národ - bodří stále se usmívající chlapíci a příjemné dámy staršího věku ochotné nám ve všem pomoci. Možná to je opět tím nadměrným nadšením, jsme tu přeci jen pár dní, ale v porovnání s českou náturou je to jak nebe a dudy a jen nás v tom utvrdila jedna Češka, se kterou jsme letěli do Aucklandu, a která u protinožců pravidelně pobývá již šestým rokem a tedy má zkušenosti. Prý nenarazila na nepříjemného novozélanďana či nějakého křiváka, samozřejmě existují výjimky, ale mnohem větší neplechy tu nadělali zástupci jiných národností. Ačkoliv zde mají Češi velice dobrou reputaci a je jich zde opravdu mnoho, najdou se zde i tací, jež zneužívají důvěry místnních i svých krajanů a dokážou své "zaměstnance" pořádně obrat. Jedná se o nějaké dva moravské bratry, před kterými si máme dávat pozor a ...to snad nebude tak těžké.

Přílet do Aucklandu nebyl tak příznivý jako do Brisbane. Důvodem bylo počasí, zataženo, větrno a dešťové sprchy, které tu člověka v určité období přepadávají každou čtvrthodinku, když se poštěstí. Pak ať se mi někdo nediví, že celý den nosím po městě pláštěnku.

Kontroly v Aucklandu proběhli nečekaně rychle, nikde se nás na nic zbytečně nevyptávaly, neměli jsme stan, ani potraviny, o to lépe. Péta ukázal pánovi svoje pohorky, které byly pořádně vyprané a já jsem byla jen tázána, jestli je mám podobné, samozřejmě, že jo - hodila jsem je ze strachu, že na nich něco najdou i do pračky. během půl hodiny jsme byli venku z letiště, chytili si modrý autobus, jak nám paní v budce poradila a jeli přímo do centra, kde nás čekala konečně rovná postel a sprcha. Tím naše strastiplná cesta na druhý konec světa byla u konce a čekaly nás nové zážitky a zařizování. O tom však jindy, neb už musím vyklidit pokoj a naložit veškeré krámy, a že jich je, do auta... a hurá směr Bay of Plenty!!!

Jo a v pátek večír jsme se prvně prošli po jedné z hlavních ulic v Aucklandu, Queens Street, a ze celé tři hodiny jsme nepotkali regulérního kolonizátorského Zélanďana, pár maorských místňáků ano, především v recepci hostelu a poflakující se na ulici...ale celá Queens Street se podobá spíše čínské čtvrti. Později jsme zjistili, že to není jen na této ulici, ale ve všech čtvrtích Aucklandu - čínské potraviny a bistra, střídají indické restaurace, korejské fastfoody či kebaby. Na poště to šéfuje roztomilý Ind a u obsluhy Fish and Chips taky pochybujete, že jsou zdejší. Takže tak to vypadalo i během večerního Aucklandu, mladí Asiati si večer vyšli do ulic, zatímco po Novozélanďanech jako by se zem slehla... to se ale dalo čekat, když Auckland je tzv. branou do této země. A taky nás zaujala jedna zábava místní mládeže, v pátek večer byl otevřený herní obchod s počítačovýma gamesami a konzolemi a byla to taková teenage disco, dokonce i se stroboskopy, holčičky byly v hloučku na jedné straně a kluci na druhé straně obchodu seděli na zemi a pařili na Nintendu...to musíme dostat do ČR!! :)