Něco málo o Pukeku

Awful boring weather! Buřiny střídají vedřiny, které se mění v mlžení, jež přechází ve spršky deště, ze kterých se stanou další hrozivé slejváky - přesně ty, co zničily letošní úrodu třešní, a nám náš poklidný spokojený pobyt na Te Hapua Orchad. Naštěstí nás Joe, bývalý šéf a pořád ještě současný domácí, chce nadále trpět ve svém bytě (manželka s dětmi odjela na dva měsíce do Brazílie, takže je teď sám a my mu sloužíme jako objekty zkoumání a posmívání, samozřejmě jen v dobrém). Stále nechápu, proč mu přijde tolik směšné, že chodíme do sauny nazí nebo pouze v prostěradlech..

Jelikož jsme již od oběda nezaměstnaní (tj. celých 8 hodin)), jsme poměrně znudění a otrávení šíleným počasím, které je každých dvacet minut úplně jiné, rozhodla jsem se přihodit jeden krátký, ale velice poučný příspěvek o stvoření, které mi zprvu přišlo zajímavé  nevšední, ohromení však po měsíci společného soužití přešlo v částečné znechucení a otrávenost. Ne, Pukeko není nová Péťova přezdívka, i když mají spoustu společného:). Prvně jsme měli tu čest v Bay of Plenty, přesněji ve vesničce Matata, kde jsme tři dny pobývali v kempu u pláže. Pukekovy podobizny byly vystaveny dokonce i na kraji hlavní ulice. Člověk si pak řekne, že ten pták   (nikoliv ztepilý Maor:))bude zřejmě něčím výjimečný, když si vysloužil takovou pozornost a zřejmě se vyskytuje ojediněle, nebo pouze na určitých místech, jako je Matata. (Nezaměňte si to jako já s městečkem Matamata, kde se nachází kulisy Hobitína, Matata má k útulné hobití vesničce dost daleko. Podobá se spíše českým vesnicím s koloniálem, pěknou hasičskou stanicí a smradlavou putykou s bandou nalitých dobrovolných hasičů a samozřejmě s rugbyovým hřištěm, které nesmí nikde chybět.)

Takže, jednou pozdě večer již po setmění jsme přijeli do utichlého kempu se starší paní provozní, která nám ukázala místa ideální pro kempování s naším smraďochem. Dali jsme na její radu a zakempili to na odlehlejším místě s výhledem na rákos s domněním, že budeme mít alespoň pokoj od sousedů z obytných autobusů, kterých tam bylo mraky. Jen my, rákos a šumění oceánu, jak romantické! Ráno však bylo vše úplně jinak. Vzbudilo nás divné skřehotání z obou stran a  šílené vedro, jenž nás donutilo otevřít dvěře a tím pádem i zesílit tyto zvuky, jejichž zdrojem byla poměrně hlučná a vysmátá partička důchodců, parkující přes cestu a jakási modrá slepice s červenýma dlouhýma nohama. Jelikož jsme předtím nic podobného nevěděli, byli jsem ohromeni...další den jsme zjistili, že slepice bydlí v rákosu a má zřejmě rodinku - spatřila jsem něco, co vypadalo jako vypelichané kuře....Ten samý den jsme došli k poznání, že náš opeřený soused není jen jeden s rodinkou, ale zřejmě se zde nachází i další slepičí konkurence, jež se poslední dny našeho pobytu zmnohonásobila....zřejmě jim chutnaly naše zbytky od snídaně, jelikož se okolo auta urojilo asi deset uřvaných modrých slepic, jejichž jméno nám bylo neznámé, trojnásobný počet nemotorných kuřat, neustálé roztržky mezi kohouty (představte si, jak se dvě mrňavé opeřené potvory  začnou "pýřit" a vyjíždět na sebe, vskutku vtipné) a všude samá hovínka....slepice se přestaly ostýchat a začali navštěvovat i jiné obyvatele kempu. Zřejmě jim naše žluklé máslo už moc nevonělo.

S Pukekem jsme se pak shledali ještě několikrát  nebo spíše téměř pořád. Je to totiž wetland bird - nachází se v mokřadech a dost zoufale létá - ale dost krátce, chodí po zemi, kde se i stravuje. Vlastně celkově je tento pták dost tragický, jelikož jsem ho neviděla dělat nic jiného než chodit po civilizovaných místech a téměř škemrat o potravu. Je to takový possum mezi ptáky, jen na rozdíl od vačice chodí jen po kraji silnice, a tudíž je denně nenalézáte rozmašírované uprostřed cest. Pokud nepotkáte Pukeka, potkáte jeho mladé, opuštěné a bojující o život nebo teprve čekající na plnohodnotný slepičí život v modré skořápce. Hnízdí dost nešťastně, na frekventovaných místech, u nás konkrétně v sadu  na zemi uprostřed cesty, takže se nedivte, že je občas najdete v omeletovém stavu - to  když nedáváte pozor, kam šlapete.

Stále přemýšlím nad tím, proč mají novozélanďani za hlavní symbol své země zrovna ptáka Kiwiho. Slepý pták, který se v přírodě vyskytuje jen vzácně a pokud se tedy vyskytuje, tak ho stejně člověk nespatří, jelikož na Zélandu je v noci tma jak v pytli...nikoliv tma jak v Praze. Proč nemají ve znaku modrého Pukeka, když ho člověk potkává na každém kroku a přesto je oproti ptactvu z jiných kontinentů tak výjimečný?

Tento na první pohled "ártikl o ničem" berte jako takové přírodovědecké okénko - nahlédnutí do světa novozélandské fauny. O místním ptactvu by se toho dalo napsat mnoho, přeci jen byl původně Zéland osídlen pouze ptáky, kteří hnízdili na zemi i přes to, že většina z nich byla vynikajícími letci (vyjma hříček přírody, jako jsou již zmiňovaní kiwi a pukeko). To vysvětluje proč i dnes někteří ptáci nerespektují dopravní předpisy a když se rozjíždíte na zelenou, v klidu to do vás nějaký pomatenec čelně napálí (mám na mysli opeřené borce).

V příštím přírodovědeckém okénku se zamyslíme nad smyslem bytí místních vačic tzv. opossumů. Vzhledem k frekvenci aktualizování tohoto bloku (berme ho jako takový internetový občasník), vám nemůžu přesněji potvrdit termín dalšího vydání rubriky "Novozélandská Fauna a Flora z Helčiny perspektívy". S velkou pravděpodobností to bude v podobném nečasu, jenž nás potkal v předešlých dnech - tedy až naprší a uschne!

Návrat ztracených bloggerů aneb Je tu blaze víc než v Praze

Kia ora severní polokoule (popřípadě kia ora i té jižní)!

Vím, už je to téměř měsíc od posledního příspěvku, ale mnozí již ví, že kromě toho, že jsme stále plni nadšení a zážitků, po třech kočovných týdnech jsme se konečně usadili a získali práci bez většího doprošování se (doprošovali jsme se tedy až moc, ale úplně někde jinde, naši zaměstnavatelé si nás vybrali sami, čímž si práce ještě více vážíme:)). I přes to se kaju, za připomínek některých nedočkavců (oprávněných, že jo Domčo ;)) se chytám za hlavu a snažím se tuto dlouhou odmlku napravit. Stalo se toho mnoho - čím však začít?

Tak nejprve bych chtěla poděkovat všem, jež mi popřáli k narozeninám. Popravdě jsem to ani nečekala, tak daleko od domova a bez přátel, člověk si pak ani neuvědomí, že je na tom 11. listopadu něco výjimečného. Kromě toho, že v tomhle časovém posunu jsem pochybovala nad tím, zda je vhodné narozeniny slavit 11. listopadu místního času nebo počkat na půlnoční přechod z 11. na 12., nakonec jsem stejně oba dva "narozeninové dny" strávila česáním třešní a protrháváním broskví a večer jsem neměla ani síly, ani pomyšlení na slavení, natož na přijímání gratulací - tímto se ještě jednou omlouvám a mockrát děkuji! Ale aby to zas nevypadalo, že jsme se na tento významný den vybodli, přikládám důkaz o tom, že mne Péťa na zdejší backpackerovské poměry obdaroval vskutku královsky.

Kromě superčokoládového dortu se šlehačkou a skutečně skvostného kafe, mého de facto prvního šálku po více než měsíci na NZ (s kávou je to tu slabší, krom toho jsme si nepřivezli konvičku, takže jsme odkázáni pouze na rozpustné granule s chutí vzdáleně připomínající kávu, čaj tu mají však výtečný), jsme si dali napůl maxipizzu, která je vyhlášená v celém Hawke's Bay. Byla báječná, nejen díky tomu, že jsem pizzu neměla ani nepamatuji, ale ty ingredience na tom - řeknete si " hmm, capricciosa, nejnudnější pizza každé pizzerky, se kterou se však nikdy nedá nic zkazit, i když podnik nestojí za nic", ale tahle capricciosa neměla obdoby, místo unavených žampionů a oschlých oliv -  portobello, pořádné řecké olivy a feta!! Bohužel jsme tento chod nestihli zdokumentovat, jelikož se po obří pizze zaprášilo během pár minut. Kdybyste měli namířeno na Zéland, v Hawke's Bay si našli práci a nevěděli jste co s vydělanými penězi, rozhodně si zajeďte do italského podniku Pipi's v Havelocku. A pokud byste neměli peníze na pizzu, jelikož jste si zde stále nenašli práci, také si tam  zajeďte, neboť během letní sezóny je o posily nouze - tudíž není překvapením, že se personál podniku skládá převážně z evropských backpackerů.

Trocha rekapitulace neuškodí
Vraťme se však na začátek. Nebo alespoň tam, kde jsme posledně skončili (než jsme se vytratili z dohledu) a kde a čím bychom měli opět začít. Za ten měsíc jsme toho zažili mnoho, projeli jsme celý severovýchod severního ostrova - sopečnou oblast u Rotoruy, Bay of Plenty, kde jsme se prvně spatřily Pukeka a od té doby nás pronásleduje všude, viděli jsme obří neonové kiwi v Te Puke, prvně se vykoupali v oceánů, jako jediní na celé pláži (několik desítek kilometrů dlouhé), neb nám to, že tu stále není léto došlo až poté, co jsme vlezli do vody. Dále jsme se rozhodli pro dobrodružné třídenní putování po východním pobřeží, osídleném převážně maorskými obyvateli (i to však dost řídce), s jednou benzínkou na 300km a starým majákem, ze kterého jsme měli jako "první na světě" sledovat východ slunce, s téměř vysosaným benzínem se nám podařilo dojet do Gisborne v Poverty Bay, města tolik odlišného od zpustlých vesniček na Eastlandu, se slunným pobřežím, surfaři všech věkových kategoríí, rejnoky, jedním pořádně macatým lachtanem a Budgem, přátelským manažerem místního kempu (Tatapouri Motor Camp), od kterého se nám nelehko odjíždělo. A pak tu máme konečně i Hawke's Bay, oblast, jež se nám měla pro následující dva měsíce stát "domovem" a zdrojem pracovních příležitostí. Zprvu jsme si byli až moc jisti, že práci budeme mít hned, jak dorazíme do Hastings. Během pobytu v Gisborne se však naše přehnaná jistota s ubývajícími úsporami na našich kontech a neúspěšným pokusům o dovolání se kontraktorovi, jenž nám o pár týdnů dříve přislíbil práci, začala pomalu vytrácet. Ale nakonec vše dobře dopadlo a jsme tady - v rodinném ovocném sadu Te Hapua Orchade, češeme a baštíme spoustu třešní až nás z toho bolí břicha, následně bojujeme o jedinou kadibudku v okolí a bydlíme tu - teda ne přímo na třešních či pod třešněmi, ale v domku pro hosty se vším všudy...my a párek Frantíků, resp. Francouzka a Belgičan...a zatím ani neválčíme.

V následujících příspěvcích vám vylíčíme naše třešňové peripetie a podíváme se zpátky do minulosti, co jsme vše zažili během objevování severního ostrova. Nebojte se, předchozí souhrn všeho, co jsme projeli a viděli, je pouhým začátkem...

...hned poté, co jsem asi před hodinou dopsala tento pozitivně laděný odstavec se u nás stavil náš sympatický šéfík, aby nám oznámil, že dvoudenní neustavičný déšť, který nám brání v práci, zničil všechny letošní třešně, veškeré odrůdy, které jsme měli česat až do poloviny ledna. To znamená, že už zde pro nás není práce. To je ale ironie, co???! A jsme opět na začátku... Okamžitě jsme volali na Pick NZ (organizace shromažďující informace o nabídkách a poptávkách práce pro majitele sadů a backpackery - přes ní jsme získali práci na třešních). Jelikož má slečna Felicity z Pick NZ dobrý vztah s Jackie, naší již bývalou zaměstnankyní, okamžitě nám poslala kontakty na sbírání borůvek a thinning jablek... Oba sady jsou poměrně blízko od místa, kde bydlíme (prý tu můžeme nadále pobývat, uff)...doufejme, že jedno z toho klapne. Držte nám palce!