Jak jsme koupili smraďocha, který již nezapáchá...

Slíbil jsem Helče, že napíšu něco málo o tom jak jsme pořídili auto a zařídili několik dalších věcí v Aucklandu, protože však máme v této zemi velmi náročný program, nedostal jsem se k tomu dříve než teď, přibližně dva týdny po předmětné koupi. I přes tento mírný časový odstup pevně věřím, že bude vše přesně a barvitě,  ba možná dokonce díky časovému odstupu i komplexněji, popsáno.
Stalo se to jednoho nedělního dopoledne. Ráno, které tomu předcházelo bylo poněkud hektičtější, ale díky dobré informační přípravě (věděli jsme který bus jede na trh aut - car market :-)) a našemu budíku jsme vše v přijatelném zpoždění stihli a dorazili na parkoviště u dostihového závodiště v Ellerslie přibližně půl hodiny po začátku trhu. Bylo tam zaparkováno odhadem sto až sto padesát automobilů a přibližně dvacet skoro vraků. Nejprve jsme si prošli automobily a poté vraky. S naším rozpočtem jsme se pohybovali na hranici mezi oběma skupinami a náš cíl byl vybrat kvalitní, sympatický pojízdný automobil s možností bydlení za přijatelnou cenu. Nejprve nás zaujal hezký automobil za přijatelnou cenu, který patřil místnímu kiwíkovi, který na nás stále pokřikoval že nám dá lepší cenu než má na autě napsanou. Protože čas ubíhal, rozhodli jsme se k nástupu do automobilu a zkušební jízdě. I přes moji nervozitu, kterou způsobilo me prvni řízení na levé straně jsem zaznamenal výrazný rachot celého stroje, nefunkční tachometr (dle prodstávajícího prý pouze náladový), nemožnost otevření zadních dveří zevnitř (kvůli dětem přeci) a několik dalších nedostatků. Rozhodli jsme se tedy, že za v přepočtu 35 tisíc korun tento automobil nekoupíme a podíváme se po jiném, kvalitnějším, s tachometrem..... Přibližně čtyřiceti minutová zkušební projížďka však zmensila nase moznosti, protože v této době dorazili na trh němci, kteří si sice přispali, ale poté brali vše, co mělo postel a záclonky.
Přichází nervozita, zmatenost. Kde vybírat? První nebo třetí řada stojících vozů? Zamířili jsme si to do druhé, kde stáli neupravené vozy (bez zaclonek). A v tom ho vidíme. Silnější pán obchází černou Hondu Odyssey jako by ji ani snad nechtěl prodat. A taky že né. Byl to bratr majitele, který právě spal na zadních sedačkách prodávaného vozu. Ukázal nám motor 2.3 V-Tec, který narozdíl od předchozi verzi  motoru - 2.2 je hospodárnější a celkově prý povedenejší.

To bylo asi tak vse, co o autě věděl a tak vzbudil svého bratra majitele (prý spal, protože jel celé ráno z New Plymouth a následně po prodeji automobilu měl letět do Austrálie, kde pracoval). Následovala projížďka, která se lišila od první tím, že auto umělo řadit, reagovalo na sešlápnutí plynu a fungovala mu většina podstatných přístrojů. Samozřejmě, mělo své mouchy, které byly zjevné - jako lehce snížená výška podvozku, malé škrábance....(na některé jsme přišli až později - velký smrad a nefunkční interiérová světla). Mimochodem, už je umytý a nezapáchá (což zabralo jedno odpoledne a dva přípravky na mytí koberců). Protože se nám zamlouval, rozhodli jsme se, že jej koupíme, avšak nejdřív si pro jistotu necháme udělat service check (hodinová kontrola za cca 140 NZD). Mezitím jsme šli vybrat peníze a připravovali se na následující vyjednávání o ceně v případě menších technických nedostatků. Kontrola však neobjevila nic zásadního, byli jsme ale upozornění, že výška podvozku opravdu není standartní a není vhodná ani do lehčího terénu na novém zélandu, dále ještě nějaké údajně nepodstatné technické drobnosti. Nakonec se nám povedlo srazit cenu velmi tvrdým vyjednáváním o celých 400 NZD (což by mělo pokrýt zvýšení podvozku výměnou tlumičů). Plácli jsme si a zaplatili dalších 60 NZD za další check (jestli neni kradené) a zároveň přepis.

Ačkoli jsme byli lehce zaskočení tím, že teď opravdu máme auto a také tím, že jsme postupně začali zjišťovat různé nedostatky, jsme s touto koupí vcelku spokojeni. Naše relativní spokojenost pramení především ze srovnání s ostatními cestovateli, převážně z česka, s kterými jsme měli možnost se zde setkat a porovnávat naše koupě. Z tohoto porovnání vychází naše zánovní Honda Odyssey, 1999, 2.3 V-Tec, lehce zajetá poměrně solidně (hodnotil se stav a komfort X cena, která byla skoro u všech porovnávaných vozů přibližně stejná). Z tohoto srovnání jsme si zároveň odnesli cenný poznatek, že zánovní automobily 14- 25 let stáří, 190-390 tis. km najeto, ačkoli japonské provenience, stejně mají vždy nějakou tu mouchu.
Držte nám tedy prosím palce, ať ze Smraďocha nic neupadne a ať nám pěkně slouží celý půl rok.

Tak teda ty první dny na Zélandu

Trošku více mi v noci při psaní prvního příspěvku klimbala hlava, takže jsem to musela odložit na ráno. Bohužel však nemám tolik času, jelikož musíme v deset vyklidit pokoj, opustit hostel a vydat se na na cestu. Tak se pokusím býti rychlá a stručná, což v mém případě nikdy nefunguje. (Jo, ohledně naší následujíci cesty. Hladovět nebudem - máme nakoupené zásoby na několik týdnů dopředu, samozřejmě nejlevnější  konzervy typu boloňské špagety či pečené fazole a novozélandský Dobrý hostinec nesmí chybět...Jen tak pro informaci :D)

1. den: Přílet
 Let z Taipei do Aucklandu s přestupem do Brisbane jsme de facto celý prospali - konečně úspěšně! Podařilo se nám totiž na taipeiském letišti prohodit místa v letadle (ono stačilo těm malým číňankám ukázat na téměř dvoumetrového Pižďucha a vše jim bylo jasné), takže jsme druhou část cesty seděli u nouzového východu na začátku poslední části letadla, s velkým prostorem na nohy a výhledem na čínskou letušku, jež seděla při každém manévru přímo naproti nám. Mělo to i tu výhodu, že jsme byli neustále na očích, takže když se potřebovali zbavit například zbytku džusu, dostali jsme ho my a naopak, když jsme potřebovali udat nějaký ten odpadek, okamžitě nastavili pytel.

Jak jsem již psala, let byl tedy poměrně odpočinkový, vzbudila jsem se až nějak k ránu před snídaní a fascinovaně jsem si z okénka prohlížela australskou pevninu, o které jsem věděla jen z televize a učebnic zeměpisu. Úžasné, jak něco tak naprosto vzdáleného a do nedávna neuchopitelného máte najednou jak na dlani. Samozřejmě, že na pevnině nic nebylo, jen hnědý povrch, jenž značil vyprahlou zem a prašné cesty. Jinak žádná civilizace - což mi však přišlo neuvěřitelně senzační. Čím více jsme se přibližovali k Brisbane, tím více houstli lesy (samozřejmě nesměly chybět požáry), vodní plochy a s tím i jakési osady. A pak samozřejmě přišlo na řadu Brisbane, rozsáhlé město plné domečků s bazény a fialových stromů, které jsem viděla i v Aucklandu, ale vzhledem k současnému ročnímu období a aprílovému počasí, zdejší stromy stále postrádají ten správný odstín. (Také je možné, že i australské stromy nebyly zas taková pecka, jen já vše z toho nadměrného nadšení viděla krásné, sluníčkové a krásně barevné).

Jinak jsem se utvrdila v tom, že Australani (včetně novozélanďanů) jsou strašně příjemný národ - bodří stále se usmívající chlapíci a příjemné dámy staršího věku ochotné nám ve všem pomoci. Možná to je opět tím nadměrným nadšením, jsme tu přeci jen pár dní, ale v porovnání s českou náturou je to jak nebe a dudy a jen nás v tom utvrdila jedna Češka, se kterou jsme letěli do Aucklandu, a která u protinožců pravidelně pobývá již šestým rokem a tedy má zkušenosti. Prý nenarazila na nepříjemného novozélanďana či nějakého křiváka, samozřejmě existují výjimky, ale mnohem větší neplechy tu nadělali zástupci jiných národností. Ačkoliv zde mají Češi velice dobrou reputaci a je jich zde opravdu mnoho, najdou se zde i tací, jež zneužívají důvěry místnních i svých krajanů a dokážou své "zaměstnance" pořádně obrat. Jedná se o nějaké dva moravské bratry, před kterými si máme dávat pozor a ...to snad nebude tak těžké.

Přílet do Aucklandu nebyl tak příznivý jako do Brisbane. Důvodem bylo počasí, zataženo, větrno a dešťové sprchy, které tu člověka v určité období přepadávají každou čtvrthodinku, když se poštěstí. Pak ať se mi někdo nediví, že celý den nosím po městě pláštěnku.

Kontroly v Aucklandu proběhli nečekaně rychle, nikde se nás na nic zbytečně nevyptávaly, neměli jsme stan, ani potraviny, o to lépe. Péta ukázal pánovi svoje pohorky, které byly pořádně vyprané a já jsem byla jen tázána, jestli je mám podobné, samozřejmě, že jo - hodila jsem je ze strachu, že na nich něco najdou i do pračky. během půl hodiny jsme byli venku z letiště, chytili si modrý autobus, jak nám paní v budce poradila a jeli přímo do centra, kde nás čekala konečně rovná postel a sprcha. Tím naše strastiplná cesta na druhý konec světa byla u konce a čekaly nás nové zážitky a zařizování. O tom však jindy, neb už musím vyklidit pokoj a naložit veškeré krámy, a že jich je, do auta... a hurá směr Bay of Plenty!!!

Jo a v pátek večír jsme se prvně prošli po jedné z hlavních ulic v Aucklandu, Queens Street, a ze celé tři hodiny jsme nepotkali regulérního kolonizátorského Zélanďana, pár maorských místňáků ano, především v recepci hostelu a poflakující se na ulici...ale celá Queens Street se podobá spíše čínské čtvrti. Později jsme zjistili, že to není jen na této ulici, ale ve všech čtvrtích Aucklandu - čínské potraviny a bistra, střídají indické restaurace, korejské fastfoody či kebaby. Na poště to šéfuje roztomilý Ind a u obsluhy Fish and Chips taky pochybujete, že jsou zdejší. Takže tak to vypadalo i během večerního Aucklandu, mladí Asiati si večer vyšli do ulic, zatímco po Novozélanďanech jako by se zem slehla... to se ale dalo čekat, když Auckland je tzv. branou do této země. A taky nás zaujala jedna zábava místní mládeže, v pátek večer byl otevřený herní obchod s počítačovýma gamesami a konzolemi a byla to taková teenage disco, dokonce i se stroboskopy, holčičky byly v hloučku na jedné straně a kluci na druhé straně obchodu seděli na zemi a pařili na Nintendu...to musíme dostat do ČR!! :)

Tak jsme tady aneb První 4 dny v obráceném režimu

Slíbili jsme, že Vás budeme pravidelně krmit našimi zážitky a novými poznatky, ze země tak vzdálené od naší domoviny, až se nám tomu nechce věřit, že i my jsme se během tak krátké chvíle dostali tak daleko. Ona to chvíle byla sice delší, než jsme si zařídili víza, koupili letenky, přežili léto u diplomky (stále nedokončené) či v denním pracovním procesu s vidinou lepších zítřků a delší dovolené, ale nakonec se léto přehouplo v podzim a (jak je u nás už běžné) najednou jsme si na rychlo museli vyřídit všechny náležitosti (lékaři, mezinárodní řidičák, pojištění, přerušit školu, dát výpověd atd atd atd...). A pak jak když  luskne prstem, stáli jsme na Havlově letišti v půl páté ráno a ještě rozespalí si uvědomili, že už to není "ještě daleko" či "už jen za pár", ale je to teď hned a nejedeme pouze pár týdnu na dovču, nýbrž na půlroční dobrodružnou expedici vzdušnou čarou více jak 18 000 kilometrů vzdálenou. Nyní jsme tady, už čtvrtý den na Zélandu, sedmý den na cestách, stále vyčerpaní, jako by ten zdlouhavý let nikdy neskončil, přesto plní pro nás nevšedních zážitků a očekávání z následujících dnů a měsíců.

Důvodem proč psaní tohoto blogu zahajuji až na konci čtvrtého dne je jeden a to značný - naši rodiče to mohli spatřovat přes skype či v tónech našich hlasů a ochotě vyprávět o předešlých dnech - absolutní únava. Nevím jak Petr, ale já se tu stále potýkám s vyčerpáním, které má na svědomí hned několik faktorů: 1.) dlouhý let, zprvu nepohodlné sezení a nateklé nohy, hukot v uších díky hlučnému motoru i přes špunty do uší a neustálé buzení hlášení v čínštině a čínské angličtině, která byla pro mne zcela totožná s prvním zmíněným jazykem; čtyři přestupy - dva z nich hodinové a dva až dvanáctihodinové, rýma z klimatizace a neskutečné přejídání se převážně čínským jídlem, které během následujících měsíců asi nepozřeme (za to zdejší fish and chips bychom mohli jíst pořád:)), 2.) Jetlag - Díky dlouhému letu a postupné změně času se letadlovému personálu podařilo vyvolat v nás úplný chaos ve vnímání dne a noci, netušila jsem, zda budeme v danou dobu snídat či večeřet - nemalý vliv jsme na tom měli i my, jelikož jsme si nepřeřídili hodinky, zatímco čas na mobilech se přeřídil automaticky, ale především to bylo tím, že i k snídani jsme dostávali čínské nudle či rýži s vepřovým; na Zélandu se to ustálilo, chodíme spát, tak jak máme, a vstáváme vcelku brzo, abychom vše za ten den stihli, ale přesto se potýkáme s modem "půlnoc", jsme unavení, během večera se probíráme nebo naopak zabíráme a v noci zas čile plánujeme harmonogram následujícího dne, 3.) Samozřejmě to dávám za vinu ozónové (jak říká Peťa) "mrtě díře" - po dvou dnech mám úžeh, rudé oči, spálené tváře a uši i přes to, že je neustále pošmourno a zamračeno. Ale brýle si stejně nenasadím, protože přeci nesvítí slunce - Péťa mne pak straší historkami o slepých novozélandských ovečkách. Zajímalo by mne, jak budeme vypadat, až začne pravé léto - vyhlídla jsem si velmi silný opalovák od společnosti "Cancer Society" (nyní chápu volbu názvu značky) 4.) No jo, velký vliv na to mají i nervíčky - představa bydlení v autě a i přes stanovení si cílů naší cesty nejisté zítřky, především však některá radikální rozhodnutí - např. návštěva nedělní burzy aut, výběr a následné rozhodnutí o koupi auta mne docela rozhodily. Sice jsme společně usmlouvali slevu, ale při počítání hotovosti se mi pěkně klepaly ruce, po opuštění burzy již v našem "Smraďochovi" jsme museli zastavit, abych to vydejchala. ALE!!! Péťa mi právě oznámil, že podle našeho průvodce by se naše dovolená měla zítřkem, kdy opouštíme Auckland, změnit v dovolenou v ráji. Tak tomu budu věřit a dokonce se na to těším.:)

Nuže, jak jsme se tu v posledních dnech měli...

1. den: Přílet..... hmmm, asi to nechám do další kapitoly, pardón tedy ;)