Tak moji milí, jsem tu zas a možná Vám tu opět otevřu jedno přírodovědné okénko do světa hmyzu a jiné všemožné havěti. Ale to si nechám na závěr této stati, pokud to ovšem stihnu, či nezapomenu, nebo prostě neodložím na dobu neurčitou, tedy na nikdy...jak jste si jistě na tomto blogu všimli, i já si toho už všimla a jak ráda bych to napravila, kdybych věděla, co jsem kdysi měla tolik na srdci a nesdílela to s Vámi. Jistě si říkáte, že od toho si přeci mám vésti cestovní deník - ano takovýto sešit jsem si pořídila ještě před naším odcestováním do daleka, krásně si ho nadepsala a vyzdobila...mám tam první den naší počáteční cesty v říjnu, když jsme ještě jako backpackerský zelenáči kempovali v Rotorue a po třech dnech nemytí se hledali jakoukoliv možnost sprchy, klidně i té nejdražší v Top 10 Polynéských lázních, jak se nakonec povedlo. Jelikož se v těch dnech nic moc zajímavého nedělo, neb nepřetržitě pršelo, pěkně detailně tam popisuji, co jsme v kolik hodin jedli (ještě jsme netušili, že konzervy se nedají jíst pořád) a jak jsme si vlastnoručně sedm hodin v kuse šili záclonky do našeho nového domova. Tím došlo k pozastavení mé význačné kronikářské činnosti na následující tři měsíce. Dva měsíce z toho jsme byli zapikaní v Hawke's Bay. A o prvních týdnech na Zélandu se nedá v porovnání s posledními říci, že jsme skutečně cestovali a objevovali. To teď teda pořádně zíráme. To, co nám dříve přišlo jako něco neskutečného, je dnes pro nás samozřejmostí (kopečky, Pukeko, bushe, nekonečně dlouhé pláže), avšak každý den objevujeme nové a nové úžasnosti a neskutečnosti (ledovce, vodopády, i pouhou rezatou trávu, která v předchozích měsících byla zelenější, než zelená může být). Každá část této země se odlišuje od těch předchozích a přesto jsou všechny překrásné. A jestli se nám líbil civilizovanější Severní ostrov, pak ten divočejší Jižák je opravdu ráj na Zemi. No řekněte sami...
Abyste si nemysleli, ke psaní našich cestovatelských deníků jsem se vrátila hned, jakmile jsme opustili na začátku ledna pohodlí a teplo domova v Hastings v našem nově předělaném mobilním bejváku a vydali se na dvoutýdenní cestu do Wellingtonu (ve skutečnosti jsou města od sebe vzdálená 294 km, tedy pouhé 4 hodiny cesty, ale my měli trajekt zabookovaný na 17. ledna a nedalo se s tím nic moc dělat. Myslím, že nikdo tak důkladně neprocestoval Hawke's Bay a Wairarapu, jako my se smraďochem. Každý den jsme měli nabytý zážitky a novými objevy a to tam kromě dvou majáků a jedné tulení kolonie - kterých je na Jižním ostrově požehnaně, což jsme tehdá nevěděli - není téměř nic. Ale viděli jsme kiwiho albína a ve "Welláči" si dali sakra dobrou kávu -rovnou dvakrát a sushi, na které ještě teď s chutí vzpomínám. Strávili jsme ten nejslunnější a nejteplejší den zavřeni v Národním muzeu Te Papa, abychom si zopakovali vše, co jsme zřejmě z hodin zeměpisu dříve znali, ale během let jsme to stačili zapomenout. Potkali jsme zde v té nejzapadlejší ulici (omylem) naše belgicko-francouzské exspolubydlící a poznali fajn česko-belgický pár, na který máme ještě větší štěstí, než na ty "francobelgíky". Místo návštěvy Weta Cave (muzeum filmového Pána prstenů a Hobita), za který bychom museli platit randál, jsme navštívili na pár minut alespoň vstupní halu obyčejného kina Ambassy Theatre, kde se však udály neobyčejné události, jako např. premiéry posledního LOTRa prvního Hobita atp.:). A nakonec ten největší zážitek, který mi ještě teď leží v žaludku, ačkoliv tehdá se mu chtělo spíše ze žaludku ven - čtyřhodinová, pro mne nekonečná, přeplavba trajektem na Jižní ostrov. Cesta plná pozvracených (nejen) dětí a záchodů, kdy z výhledu jsme měli jen hladinu nebo nebe (tak moc se to houpalo) a avizované překrásné výhledy na Marlborough Sounds se změnily na mlhavou projížďku něčím, co nám spíše než mořské zátočiny připomínalo naši vodáckou Sázavu, když bylo opravdu, ale opravdu nehezké počasí.
Tak a to vše a ještě více mělo být zmíněno v deníku...A ono není, protože jsem v prvních deseti stránkách popsala první tři dny ničeho a další jsem si vynechala pro 4., 5. a 6. den, k čemuž už jsem se během 10. dne nedostala....a 18. den jsem to někde mezi Blenheimem a Nelsonem vzdala.Fotky, které pravidelně dodáváme jsou však důkazem, že tu neleníme a užíváme si.
A co tedy tady na Jihu?
Takže, prvním naším velkým cílem bylo pokořit jednu z Great Walks (tedy z nejoblíbenějších výletů) Abel Tasman Coastal Track, sice nejméně náročnou, avšak jednu z nejkouzelnějších. Ačkoliv jsme předešlé dva měsíce pracovali v přímořské oblasti, pláže jsme si moc neužili, takže jsme byli natěšení jako malé děti. A že to stálo za to - dva dny putování po moři na mořském dvoukajaku, nabaleném zásobami konzerv na více jak tři dny, minimum oblečení, poněvadž to přeci na moři není potřeba, jsme přeci mořští vlci! (To jsem trochu podcenila..) Další dva dny pochodu na souši, občas po vodě, přes zátoky a pár kopečků. Krapet nenáročné, ale dobré na rozchození pro další přechody. Ale ta romantika - mít pro sebe celou zátoku, výhled ze stanu na pláž, snídat v zlatém a hřejivém písku a plavat s tuleni a nejmenšími tučňáky na světě. Ne, vážně Vás nechci naštvat!;) Kdyby jen to počasí vydrželo. Poslední den propršelo, o to rychleji jsme došli zpět do Marahau a o to víc jsme měli otlačené nohy, promáčené boty a odřené zadky a třísla... Po návratu jsme se však odměnili (vyjímečně dvojitou) porcí Fish and Chips, které byly tím nejlepším, co jsme v posledních dnech jedli, ač některým z nás udělaly v útrobách další buřinu.
Dalším plánem bylo v tomto regionu na nějakou dobu zůstat a porozhlédnout se po práci. Co si budeme povídat, sice jsme u Džouáka v Hawke's bay měli veškerý luxus a pohodlí, ale sbíráním těch proklatých malin a ostružin jsme si vydělali akorát tak na pár nádrží benzínu. Joo, kdyby nám to vydrželo s třešněmi, to by byla jiná. Tak jsme se tedy rozjeli po jablečných sadech, že tam na nás určitě čekají s otevřenou náručí, jelikož sezóna přeci začíná v únoru. Po celém dni poslouchání " Sorry, there's no work, you are a bit early", nám došlo, že sklizeň sice začíná v únoru, ale až na konci. Druhý den jsme absolvovali podobné neúspěšné putování, tentokrát po vinicích. A tak jsme se nakonec rozhodli hodit peníze a práci za hlavu, vydat se na tu správnou dobrodružnou, spontánní a nízkorozpočtovou cestu po ostrově. A jak si to užíváme. Dokonce navštěvujeme pivovary, saunujeme se a denně jsme naložení ve vířivce a ..jednou za čas si vyšlápneme nějaký ten kopeček, někdo z nás si ho i vyběhne...a je nám krásně, 24 hodin, 7 dní v týdnu stále spolu, Péťa o pár vlasů chudší, já zas o pár vlasů šedivější, ale držíme se...jak klíšťata...
Není tento článek již příliš dlouhý?! Já si myslím...tak pokračování příště, ať se taky vyspím na zítřejší trek a vy ať se máte na co těšit.
Jo a to přírodovědní okénko: Sandlflies jsou největší havěť, co tu můžete potkat. Pokračování příště...
