S kontraktorem?? Nikdy !!! - náš kiwijob, aneb jak se stát hortikultiristou snadno a rychle....

Ano, nejspíše jste správně odhadli, že tento příspěvek bude o našem zaměstnání na Novém Zélandu. Již dávno předtím, než jsme v letadle tchaj- wanských aerolinek dosedli na půdu Nového Zélandu, bylo nám jasné, že si zde budeme muset sehnat práci, abychom náš výlet zvládli ufinancovat. Plán byl jasný. Chtěli jsme nejprve zkusit využít kontakt, který jsme měli od Peci - tímto ti znovu děkujeme, a to bez ohledu na další řádky :-).. ( kontakt na kontraktora ( pána, co najímá lidi a pak je posílá na různá políčka), s kterým zde byl Péťa velmi spokojený). Zkusil jsem mu zavolat hned první týden, tedy skoro s měsíčním předstihem před očekávaným začátkem. Dovolal jsem se hned na poprvé a příjemný pán mi řekl, že práce bude i s možností ubytování, pokud budeme mít zájem a sdělil mi, ať zavolám za týden, že se jistě domluvíme. Rozloučil se přátelským "Aooj". "Takže skvělé, máme práci", řekli jsme si. Týden uběhl a já jsem zkusil zavolat, bohužel jsem se nemohl dovolat na kontraktorovo telefonní číslo. "No nic namíříme si to směr Hawkes Bay a uvidíme", řekli jsme si. Když nám do kempu v Gisbornu přišel email s potvrzením práce, rozhodli jsme se vydat bez prodlení do oblasti Hastings, kde kontraktor sídlí. Další dva dny, kdy jsme se mu nemohli dovolat a neodpovídal nám na naše SMS jsme poněkud znervózněli. Však on to jednou zvedne. A opravdu, nakonec telefonní hovor přijal v sedm hodin třicet minut ráno a řekl, že je to jasné a ať se mu ozvu po poledni, že to bude zrovna ve městě. Bohužel jsme si asi úplně nerozuměli a jak jsem později zjistil, tak to, že bude ve městě a že mám zavolat po poledni, vůbec neznamená, že on ví, kdo jsme my, ačkoli spolu již tři týdny komunikujeme a už vůbec to neznamená, že se tento den sejdeme.... Trošku nás po poledni seřval, proč mu zase voláme a stále opakoval Tick me, tick me...write me an email.. poněkud rozhněvaně.... A to byl zlomový okamžik. Tehdy nás opravdu namíchl. Zašli jsme tedy následně do kanceláře  Pick Nz (organizace pomáhající zemědělcům hledat pracovní síly a zároveň shromažďující nabídky práce z dané  oblasti) a zaregistrovali se. Pravda dali jsme kontraktorovi ještě poslední šanci a napsali mu další email, jak nám řekl, ačkoli jsme netušili, co je tick me. Na mejl nám ihned odepsal, že se s námi sejde další den kolem desáté dopoledne a ať mu ráno ještě zavoláme. Byl tu další den a já tedy volal, stále se mi však nedařilo dovolat se..... kolem deváté jsme vyrazili ku Hastingsu, s tím že se mu ještě cestou jistě dovoláme. Nakonec jsme se mu již nikdy nedovolali.... Avšak v průběhu této cesty nám zavolala paní Felicity z PICK NZ a sdělila nám, ze má pro nás práci a zda-li bychom byli ochotni přijet druhý den ráno na pohovor do třešňového sadu.  Tam nás přivítala paní Felicity z Pick Nz a manželé Nigel a Jacqueline, velmi příjemní postarší lidé s překrásným domem a okouzlující zahradou, která připomíná botanickou zahradu, či tropický pavilon zahrady zoologické. Později dorazil i mladý hejsek Joseph, syn majitelů sadu a zároveň náš současný domácí. Přijali jsme nabídku práce i výhodného bydlení u mladého Joea (jde o luxusní letní byt 3 plus kk vybavený, dle posledni módy, včetně TV a WiFi). Tento luxusní apartmán sdílíme ještě s dalšími pracanty - hochem Xavierem z Belgie a slečnou Margeaux z Francie.

Začali jsme tedy pracovat na sadu Te Hapua. Nejdříve jsme protrhávali broskve (thinning), které jsou hlavním zdrojem obživy tohoto sadu. Nejde o broskve určené k přímému prodeji, ale o broskve do kompotu, určené pro místní konzervárnu Watties, se sídlem v Hastings. Tato práce není nijak těžká, ani složitá. Během dvou týdnů jsme se vypracovali z počtu dvaceti protrhaných stromů na přibližně dvě stovky protrhaných broskvoní. Smyslem této práce je bezmyšlenkovitě trhat broskve ze stromů a sem tam nějakou tu broskev nechat na větvičce viset, a to vše hlavně rychle. Byla to velmi zajímavá zkušenost, kterou jistě využijeme v našem budoucím profesním i soukromém životě. Po protrhávání jsme se dostali na původně slibovanou a dokonce ještě jednodušší práci - trhání třešní. Byla to velmi příjemná práce. Denně jsme natrhali cca 50-90 kg třešní, vždy záleželo, jak bohaté stromy se právě česaly. Často se při této práci  zpívá a vedou se korektní, avšak často velmi ostré politické, kulturní a jiné diskuze. Jednou jsme se při práci v sadu dostali až ke  srovnávání justičních systémů kontinentální Evropy, Nového Zélandu a Brazílie (čtenáře z oboru mohu uklidnit, že je to všude stejné, zkorumpované... a v Brazílii vůbec nejhorší). Je to tedy ideální příležitost pro poznávání rozdílů mezi jednotlivými kulturami. Trhali jsme si takto idylicky asi dva týdny, než začalo silně pršet. Byl to silný déšť, přesněji třídenní průtrž mračen.Tyto tři dny jsme si krásně odpočinuli od trhání... v dešti se totiž netrhá a v průtrži už vůbec ne. Bohužel jsme zjistili, ze ani po průtrži se trhat již nebude. Déšť byl tak silný, ze zničil celou úrodu třešní, resp. první dvě odrůdy, takže do Vánoc nebudou mít skoro žádné třešně a my práci. Za dvacet tři let, co tu sadaří, se jim nic podobného nestalo.    

Takhle jsme z toho byli smutní !!!

Začali jsme hledat další práci. Do večera jsme měli dvě nabídky na pracovní příležitost v místním horticulturalnim businessu. Protože jsme mohli zůstat v našem bytě za stále stejně výhodných podmínek, zvolili jsme práci na Black cats berry orchard, který je vzdálen sotva čtyři kilometry od našeho bytu. Na tomto sadu, či spíše plantážích, sbíráme od šesté hodiny ranní maliny a malinoostružníky. Maliny se sbírají velmi nepříjemně, je to totiž práce náročná na naše zádové svalstvo (bolí nás záda). O to více jsme ocenili přesun na malinoostružníky a pochopili jeden z důvodů proč pan Boyssen vyšlechtil v USA toto ovoce. Keře jsou vysoké až dva metry a rostou natažené na drátech v dlouhých řadách. Trhání nám jde poměrně od ruky, avšak stále ještě nedosahujeme rychlosti děvčat ze Salomon islands (levná pracovní síla z chudého ostrova, kterou vykořisťují protřelí kiwíci). Myslím však, že zítra, případně pozítří již budeme schopni držet s nimi krok. Spolu s ostrovankami a naší skupinou pracují na plantážích ještě čtyři bekpekeři, paní Martha, která tam sbírá již dvacátou sklizeň (sklízí se jednou ročně), jeden místní hoch a dvě děvčata, spolužačky dcery majitelů.

Paní Julie, která sad vede spolu se svým manželem, je, jak sama o sobě tvrdí, závislá na kofeinu. Denně vypije alespoň deset šálků kávy, což ji, dle našeho názoru, nedělá dobře. Je často velmi zmatená a občas chaotická. Avšak její manžel Tony je klidný pán s dobrými nápady, které však nedostávají prostor k realizaci, což je nejspíše jeden z důvodů, proč jim sad mnoho nevydělává a hodlají dvě třetiny malinoostružníkového sadu příští rok prodat. Zajímavý je také životní příběh Tonyho, narodil se holandskému vojákovi v Indonésii a vdově po jiném vojákovi, které za druhé světové války, kde také padl její první manžel, zemřeli v japonském koncentračním táboře dvě ze čtyř dětí. Po válce se oženila s Tonyho otcem a odjeli do Holandska, kde se jim však, kdo by to řekl, nelíbilo. Protože však měli přátelský vztah s holandským vyslancem na Novém Zélandu, podařilo se jim imigrovat na tento ostrov. Tony se za jeden rok naučil anglicky, vystudoval vysokou školu v Dunedinu (kde také potkal Julii) a poté odjel sám vydělávat na osmnáct let do světa, kde se opět sešel s Julií. Oba se nakonec vrátili do Hawkes Bay, kde založili rodinu, postavili ekologický dům bez jakýchkoli nátěrů a vedou zde svoji, špatně prosperující, malinoostružníkovou firmu. Dalšími členy rodiny jsou: syn, který vystudoval stavební management na fakultě architektury ve Wellingtonu, ten aktuálně podává kotvy lyžařům někde v Kanadě, dále pak dcera, která jachtaří kdesi v oceánu mimo dosah radaru sledovatelného na internetu a dvě velké černé kočky s velmi dobře pěstěnou srstí.

Pokud půjde vše podle současného plánu, zůstaneme s touto neurotickou paní, ostrovankami a kočkami do první půlky ledna a natrháme každý několik tun malinoostružin, samozřejmě určených jak jinak než do konzervy Watties.